Postavy z románu Pavola Rankova se zmítají ve víru středoevropských dějin 20. století

Slovenský prozaik Pavol Rankov (1964) je autorem několika povídkových souborů - a rozhodně netuctových. Představil se v nich jako vypravěč s citem pro realitu, zejména pro její bizarní stránky. Nic naplat, širší čtenářské kruhy, vyšší náklad a mezinárodní uznání mu však sjednává až jeho první román, vydaný v roce 2008 ve slovenštině - a nyní už i v českém překladu.

Sám autor se tomu v jednom z rozhovorů podivil: "Pro mě jako milovníka povídek je to zvláštní. Proč lidé raději čtou jeden delší příběh než dvanáct kratších?"

Zvláštní? Čtenáři rádi oceňují nápad, ale ještě raději se nechávají spoutávat dlouhými plochami, v nichž je možné se s postavami identifikovat, vědět o nich více, než o sobě vědí ony samy, to vše ve vývojové perspektivě příběhu, který někam směřuje.

Jako Fico oponentovi

Za dva roky od prvního vydání se toho stačilo kolem Rankovova románu semlít dost. Cena Evropské unie, náklad přes pět tisíc výtisků, což je na domácí prozaickou novinku číslo vysoce nadprůměrné i v Česku - tedy v zemi s dvojnásobně početným čtenářstvem -, inscenace románu na scéně bratislavského Národního divadla, druhé vydání, nyní překlad do češtiny. A především velmi protichůdné ohlasy.

Na román si zasedla především obec expertní: schematické, apartní, podle Vladimíra Barboríka autor "neumí napsat živý autentický dialog", sterilní jazyk, postavy jsou až příliš determinované takzvanými velkými dějinami, přefabulováno.

Zazněly však i hlasy uznalé: suverénní vypravěč, poctivé faktografické zázemí, poutavá varianta k doplnění znalostí dějepisu. Příznačný je názor jednoho anonymního blogisty: "Rankov je člověk, který mě dovedl (poté, co mi ji ve škole úspěšně znechutili) k slovenské literatuře, vůči které jsem byl do té doby zaujatý a vyhýbal se jí jako Fico oponentovi."

Plavecká soutěž

Pavol Rankov vypráví příběh čtyř přátel z let 1938 až 1968. Jde o tři mladé muže - Čecha, Maďara a slovenského Žida - a jednu ženu. Příběh se začíná 1. září na koupališti v Levicích plaveckou soutěží o dívku, do níž jsou všichni tři chlapci zamilováni. Domluví se, že si každý rok tuto soutěž zopakují.

Na scénu však vpochodují velké dějiny: maďarský zábor jižního Slovenska, judácká republika, osvobození, Únor, maďarské povstání v roce 1956, léta padesátá a Srpen. Dějiny se starají o to, aby byly životní dráhy protagonistů co nejpestřejší, dějiště se rozšiřuje na Blízký východ i do USA.

Nicméně příběh milostného čtyřúhelníku se románem vine až do konce, neztráceje na síle ani na často překvapivém meandrování. Asi lze rozumět některým kritickým výtkám, zejména těm, že autor román pojal středoevropsky modelově, tedy že na hrdiny navěsil až příliš historie. Nicméně toho dobrého a poutavého je tu znatelně více. Především je třeba uznat, že Pavol Rankov si svůj román poctivě odpracoval v historických reáliích. Snaží se empaticky vejít v kontakt s lidmi a dobou, kterou nezažil.

Ocenění zaslouží i jeho vypravěčství. Je suverénní, ukotvené v čase a prostoru, přičemž si dopřává občas i svobodných výletů do říše burlesky - "povídkové" portréty středoevropských papalášů Horthyho či Gottwalda. Pavol Rankov se snaží románově domluvit s generací svých rodičů, obzvláště s tím, co na ni dějiny naložily, s čím se musela vyrovnávat, čemu musela čelit. Přitom však nechce být pietní.

Máme co činit s vypravěčem, který románem nepotřebuje historii přepisovat - například ve stylu Jáchyma Topola -, jenž ji ale potřebuje dát vlastní výklad. Ovšem takový, který je s to ctít pravidla románového žánru a jeho potřeby.