Zkoušíme udělat v jazzu převrat, říká saxofonista skupiny Jagga Jazzist

Norská skupina Jaga Jazzist proslula strhujícími koncerty, během nichž vynikající instrumentalisté střídají tři desítky nástrojů.

Devítičlenná kapela hrající moderní jazz inspirovaný artrockem, taneční elektronikou, popem, klasikou i Frankem Zappou vystoupí zítra večer jako jeden z hlavních hostů festivalu Colours of Ostrava.

"Pamatujete jak Jan Garbarek způsobil v jazzu sedmdesátých let doslova převrat?" odkazuje saxofonista Lars Horntveth z Jaga Jazzist na svého světově proslaveného krajana.

"My se dnes pokoušíme o něco podobného. Necháváme se inspirovat takřka vším, co slyšíme kolem sebe, a trendy nás vůbec nezajímají."

HN: Co vás zajímá?

Chováme úctu k jazzovým hudebníkům, ale odmítáme respektovat ty, kteří se snaží jazz zakonzervovat. Zkoušíme hrát hudbu, pro kterou je dost obtížné najít vhodné pojmenování. Když posluchači nedokážou odpovědět na otázku, jakou hudbu Jaga Jazzist vlastně hrají, působí nám tím velkou radost.

HN: Proč jste si vlastně v devadesátých letech - tehdy jako velmi mladí muzikanti - zvolili za základ své hudby jazz?

V roce založení Jaga Jazzist mi bylo čtrnáct. Poslouchal jsem hip-hop, indie kapely a norský jazz. Devadesátá léta pro mě byla ohromně inspirativní. Fascinovalo mě skládání věcí, které spolu vůbec nesouvisely. Podobně na to šli třeba Björk nebo Beck, ty jsem obdivoval. Nemyslím si proto, že bychom hráli výhradně jazz. Jasně, slyšíte spoustu jazzových prvků, ale našim největším zájmem je kompozice, ne improvizace.

HN: Často mluvíte o Franku Zappovi. Hlásíte se k němu pro jeho nekomerční přístup k hudbě, nebo vám je spíš blízký jeho humor?

Zkoušeli jsme Zappův hudební humor zanést do našich skladeb, ale je to takřka nemožné. Nedokážeme to jako on. Sám nejsem zas tak velký Zappův fanoušek. Jestli mě ovšem něčím ovlivnil, tak způsobem, jak zahrát komickou hudbu a tvářit se u toho smrtelně vážně.

HN: Na vašem novém albu One-Armed Bandit přiznáváte vlivy afrobeatu, minimalismu či klasiky. Ve skladbě Touch of Evil zazní mohutné chrámové varhany. Souvisí to s jejich velkou tradicí v norské hudbě?

Ano. Inspirovali jsme se skladbou N#195##165#de, kterou nahrál největší norský chrámový varhaník Iver Kleive s kytaristou Knutem Reiersrudem. Mohl jste ji slyšet také během otevíracího ceremoniálu na olympiádě v Lillehammeru. Je to velmi silná skladba, původně norská tradiční píseň.

HN: Vy hrajete jen instrumentální hudbu, písničky vás nelákají?

V soukromí posloucháme hodně zpívané hudby se skvělými texty. Obávám se ale, že kdybychom začali zpívat, ztratila by kapela kouzlo.

HN: Hudbu ovlivňuje také internet a sociální sítě. Zdá se, že Jaga Jazzist v tomhle směru předběhli dobu...

Samozřejmě při hledání nové hudby používáme internet, to už dneska ani jinak nejde. Je to velmi praktické a rychlé. Internet nám pomáhá také při prezentaci a komunikaci s fanoušky z celého světa. Před třemi lety jsme například hráli v Singapuru, kde naši hudbu nebylo možné koupit v žádném obchodě. A stejně na koncert dorazilo přes devět set lidí.

HN: Má váš originální jazz něco společného s obdivem k filmům Davida Lynche a jeho Městečku Twin Peaks? Leccos by to o vaší hudbě vysvětlovalo.

Koho by neinspiroval David Lynch - jeho napětí mezi mýdlovou operou a avantgardou, fungující jak ve filmu tak v hudbě. A Twin Peaks? To je náš absolutní favorit.