Britský zpěvák Sting, který nahrával s orchestrem, dělá umění za každou cenu

Jakkoli je jméno britského baskytaristy a skladatele Stinga ve světě klasického rocku stále velkým pojmem, v posledních letech se mu nedaří. Poslední album původních nových skladeb Sacred Love vydal v roce 2003 a patří spíše k jeho slabším deskám.

Od té doby natočil spolu s bosenským loutnistou Edinem Karamazovem album písní renesančního skladatele Johna Dowlanda Songs From the Labyrinth, přetékající sice velkou oduševnělostí, ale také tvůrčí sterilitou. Comeback jeho dávné skupiny Police měl sice hodně publicity, ale za zázrak se zdaleka označit nedal.

Nedávno vydaná deska vánočních písní If On A Winter's Night také ukazuje, že autor neví kudy kam. Jeho fúze rocku, jazzu, klasiky a world music se na ní jevila jako úplně vyčerpaná. A jak se zdá, nově vydaná deska Symphonicities jen Stingovu tvůrčí krizi podtrhuje.

Písně v symfonickém hávu

Ani Symphonicities nepřinášejí nové Stingovy skladby, nýbrž staré písně, které ve spolupráci s profesionálními aranžéry přetvořil pro symfonický orchestr. Něco podobného jsme nedávno viděli v Praze v živelnější podobě od Serje Tankiana.

Průvodní texty Stingovy symfonické verze nenazývají přearanžováním, ale vznešenějším termínem "re-imagining". Sting na desce hraje ve dvou písních na akustickou kytaru, jinak pouze zpívá. Orchestr je při tom doplněn triem nebo kvartetem pop-rock-jazzových instrumentalistů.

Projekt je tak postaven na stejném principu, jaký známe už od roku 1970, kdy se o něco podobného pokusili Deep Purple. Úhelným kamenem všech podobných experimentů, a že už jich bylo, je otázka integrace rockových nástrojů do symfonického orchestru. Není to problém srovnání hlasitosti obou složek, vždyť výsledný mix dělají nejlepší technici své kategorie, ale způsob organického propojení rockové kapely a symfonického tělesa.

Od dob Deep Purple doba hodně pokročila, ale ve spojení obou složek se pořád podvědomě skrývá cosi nepatřičného, co do sebe přirozeně nezapadá. Většinou za to mohou bicí nástroje, jejichž použití v populární a vážné hudbě se výrazně liší.

V mezích lehkého populáru

Existují tři varianty, jak může takový experiment skončit. Všechny se na Stingově desce objevují. První z nich, daleko nejběžnější, představuje rockovou kapelu, již tu a tam doplňuje symfonický orchestr. Příkladem může být méně známá skladba I Hung My Head, v níž Stingovo doprovodné trio využívá orchestru hlavně k co nejbarevnější zvukové tapiserii. Není úplně v pozadí, ale nedere se ani dopředu.

Opakem je cosi, co připomíná klasickou árii s doprovodem orchestru. U některých pomalých Stingových melodií, kde je role bicích nebo perkusí potlačena, je výsledek nejkompaktnější a dojem nejsilnější. Nepřekvapí, že to je v případě jeho nejslavnějších písní jako Roxanne nebo When We Dance. Bohužel, většina skladeb zní jako mix mezi vážnou hudbou a promenádním lázeňským koncertem, což je třetí z možných výsledků, jemuž se kdysi říkalo lehký populár.

Englishman In New York by mohl zaznít klidně v neděli dopoledne na kolonádě v Karlových Varech vedle Alžbětinské serenády. S dechovým aranžmá skladby We Work The Black Seam by se kdysi dokázala brilantně vyrovnat některá česká špičková posádková hudba. I když je to brilantní řemeslo, fanoušek rockového Stinga si nic nudnějšího nedovede představit.

Kladem Symphonicities je to, že v několika případech poukazuje na skladby, které zůstávaly ve Stingově tvorbě stranou. Díky tomu I Hung My Head nebo The End of the Game, kdysi ukryté za většími hity, v nových souvislostech zazářily.

Čekali bychom víc. Možná novou hudební vizi. Nějaké spasení beznadějně statující rockové scény. Ale pokud vám nevadí krasodušství devětapadesátiletého hudebníka, který chce dělat umění za každou cenu, tak tedy vezměte zavděk aspoň poctivou a nápaditou prací aranžérů, perfektně smíchanými nástroji a přesvědčivým Stingovým zpěvem.