Filmový Kajínek je sexy oběťí úplatné justice. Tak ho vidí Petr Jákl

Nechci do případu vnášet nové světlo, je to hlavně akční film, thriller, který velmi pravděpodobně vzbudí diskusi, tvrdil producent, režisér a kaskadér Petr Jákl před premiérou svého režijního debutu Kajínek.

Ovšem ti, kteří včera viděli Jáklovu verzi Kajínkova případu na novinářské projekci, si toho nemohli nevšimnout. Petr Jákl je Jiřím Kajínkem uhranutý. Na filmu, který jde do kin už příští týden, je to až příliš znát.

S Jiřím Kajínkem se Petr Jákl opakovaně setkal, nejslavnější český vězeň, odsouzený za dvojnásobnou vraždu a pokus o další na doživotí, mu osobně poskytl práva na filmové zpracování svého případu.

A Jákl do filmu, který se po rozchodu s Ivanem Fílou (který včera Jákla opětovaně obvinil z plagiátorství) stal jeho režijní prvotinou, dal všechno – včetně nekritického okouzlení debutanta.

Jákl získal silné tvůrčí zázemí, v němž se mu například za kameru usadil jeden z nejlepších českých kameramanů F. A. Brabec, díky němuž je Kajínek po řemeslné stránce místy pozoruhodně sugestivní podívanou. Titulní roli přijal uznávaný (a i přes jalové postsynchrony Jana Šťastného charizmatický) ruský herec Konstantin Lavroněnko, loňský vítěz z Cannes.

Jemu sekunduje plejáda českých herců v čele s Tatianou Vilhelmovou v roli Kajínkovy advokátky Kláry Slámové (ve filmu je idealistická právnička – beznadějně okouzlená nebezpečným klientem – přejmenovaná na Kláru Pokorovou), Michalem Dlouhým, a hlavně vynikajícím Vladimírem Dlouhým.

Ten přímo září v dvousečné úloze šedé eminence případu, tajemného muže „tahajícího za nitky“, a na výjimečném prostoru rozehrává herecký koncert – nejednoznačná postava Novotného byla poslední Dlouhého rolí před jeho předčasnou smrtí.

Jestliže řemeslně je Kajínek coby akční thriller plný nezbytných kaskadérských sekvencí a přestřelek překvapivě solidním dílkem, který po vizuální stránce (střihovými retrospektivami, záběry vzbuzujícími dojem amatérské kamery či dynamickou akcí) místy převyšuje obvyklou tuzemskou produkci, Jáklovo poselství i podání Kajínkova případu je víc než problematické.

Heroicky vystavěný Kajínek se tváří jako fikce, formálně (od titulků z novin až po užití investigativních reportáží Josefa Klímy) se z něj stává dokumentární rekonstrukce. Ovšem v naivně idealistické Jáklově režii.

Kajínka Jákl vykresluje jako posledního akčního hrdinu bez bázně a hany, zatvrzelého a prudce inteligentního cynika, který čelí obrovské křivdě. Spravedlnost „ve všestranně zkorumpovaném státním systému“ totiž neexistuje.

Jsou tu jen vykonstruované kauzy plné procesních pochybení i justičních omylů, suverénní milionáři a jejich lokajové bez morálky i svědomí, potetované šlapky, hrabiví policisté a sadističtí bachaři (nic proti filmařské licenci, ale za surové vyšetřovací metody, jimž v Jáklově vizi dodnes čelí v mírovské pevnosti vězni při výsleších, by se nemuseli stydět ani estébáčtí vyšetřovatelé z padesátých let). Kajínek se tedy brání – a Jákl (i divák) mu nutně musí fandit.

Ačkoliv Petr Jákl celé roky hlásá fráze o nezávislosti, objektivitě a uměleckém odstupu od skutečného kriminálního případu, naprosto nekritická fascinace Jiřím Kajínkem z jeho filmu zkrátka dýchá v každém záběru. A to je trochu škoda.