Vyšla esej o nabubřelém fašistovi. Tvrdil, že je předobrazem Tintina

Esej s názvem Suché a vlhké vznikla jaksi bokem, když Jonathan Littell psal svůj velký román Laskavé bohyně (2006), ověnčený Goncourtovou cenou. V něm vyprávěl příběh psychicky vyšinutého důstojníka SS Maximiliena Aueho.

Autor načerpal mnoho detailních informací o druhé světové válce a pak do tohoto časoprostoru vypustil postavu, která se po evropských bojištích a koncentračních táborech pohybuje téměř po vzoru hrdinů pikareskních románů.

A nutno také dodat, že Jonathan Littell svým opulentním románem v bahně válečného běsnění čtenáři pěkně "vymáchal čumák". Dokonce tak, že v průběhu čtení u něj dochází k podobnému procesu jako u vojáků - k otupění vůči všem těm neuvěřitelným hrůzám.

To Suché a vlhké přináší odlišný přístup. Jonathan Littell se zde ukazuje jako brilantní a ostrovtipný analytik, jehož kouzlu nelze nepodlehnout - i proto, že je v textu neustále přítomno i jeho samotné vznikání včetně pozůstávajících autorových nejistot a otevřených otázek.

Ve čtenářově mysli také naskočí, zda nakonec Suché a vlhké není tím hlavním a Laskavé bohyně jen jakousi přiboudlinou uměleckých ambicí. Naštěstí ale není nutné v tomto případě provádět "Sophiinu volbu".

Tintin, můj kamarád

Jonathan Littell (1967) nepatří ke generaci spisovatelů, kteří by při psaní o válce mohli čerpat z vlastních vzpomínek. U mladého autora jsou všechny informace zprostředkované, jejich studiu ale musel věnovat opravdu mimořádnou pozornost, jak ukazujé jeho díla.

A tak se v Laskavých bohyních objevují skutečné historické postavy. Třeba Hans Frank, nejvyšší nacista v polském Generálním gouvernementu - kniha jeho syna s výmluvným názvem Můj otec - účtování nedávno vyšla česky. A je tu i belgický, přesněji řečeno valonský fašista Léon Degrelle (1906-1994). Právě on se stal hlavním objektem Littelova zájmu v Suchém a vlhkém.

V eseji je především skvěle analyzována Degrellova kniha Tažení v Rusku, již napsal po válce ve španělském exilu. Z tohoto pamfletu vychází Léon Degrelle jako tuctový zajatec ideologie, jenž sám sebe navíc rád mytizuje. Co se týče Degrellovy kariéry, nabízí však Suché a vlhké mnoho bizarních prvků.

Za nejvýraznější lze asi považovat to, že po válce sepsal také knihu Tintin, můj kamarád, kde se snaží tvrdit, že Hergé, bývalý redakční kolega, stvořil slavnou komiksovou figuru podle Degrellova kulatého obličeje a podle golfek, které si tehdy pořídil.

Léon Degrelle dokonce usiluje i o to, aby názorně ukázal, že Hitlerův psík byl předobrazem Tintinova Miloua. Tento němý tvor si to vůbec u Degrella pěkně odskákal: "... v první verzi spisku Tintin, můj kamarád (verzi, která naštěstí zůstala v rukopise) sáhne až k tomu, že existenci plynových komor popře ústy Tintinova psíka Miloua."

Jonathan Littell však naznačuje rozdíl mezi Hergého kolaborací a Degrellovým nacismem na poválečných důsledcích: "Hergé vyvázne se dvěma dny vězení, a zatímco Degrelle se ponoří do dusna exilového nacismu, Tintinův otec nechá záhy svá předválečná díla ,vyčistit' a stane se z něj sympatický kreslíř, kterého známe dnes."

Hitlerovým synem

V rozboru Tažení v Rusku pak Jonathan Littell dochází k samotnému rozdílu mezi suchým nacistou a vlhkým ruským vojákem - a vůbec Ruskem jako takovým. Hitlerovský voják raději zůstává v pozoru, než by si lehl, má svůj psychický "krunýř Já", a když umírá, tak s veškerou vznešeností. Rusko, to je naproti tomu jedno velké bahno plné lidožroutů. Právě bahno - a rovněž neustálé valení se proudů sovětských vojáků - je podle Tažení v Rusku také hlavní příčinou Hitlerovy porážky.

Na adresu nepřítele tak Degrelle třeba podotýká: "Těla, která před námi skosily štuky, se v padesátistupňových vedrech rozkládala a za dva až tři dny se roztékala. Pak je vysušilo slunce... Zabití bolševici, roztékající a lesknoucí se, byli černější než černoši."

To popisy obětí z vlastních řad dopadají, jako by si je Degrelle objednal u Jaroslava Haška: "Lucien Lippert padl na kolena jako kámen, v hrudi měl obrovskou díru po výbušné kulce. Přejel si rukou po čele. Byl ještě natolik při vědomí, že sebral ze země svou čapku a nasadil si ji na hlavu, aby měl ve smrti uniformu, jak se sluší a patří."

Při tom ale Léon Degrelle, ambiciózní belgický fašista, který se do války musel vydat jen jako obyčejný střelec, nikdy nezapomíná knihou budovat svou legendu. Nadřízené z legie Wallonie tak nazývá jménem teprve ve chvíli, kdy jsou mrtví a nepřekážejí mu v cestě.

Během triumfální jízdy 1. dubna 1944 se pak nechává v Bruselu fotografovat se svými dětmi, které rovněž hajlují. Při osobním setkání mu prý Hitler připravil obložený chléb, věnoval mu boty a láhev šampaňského a také údajně pronesl: "Kdybych měl syna, chtěl bych, aby byl jako vy." Ne náhodou tak musel Degrelle svému mužstvu, do jehož čela se nakonec prodral, zakázat popěvek: "Léone, vyprávěj mi znovu svoje lži, vždyť lhaní ti tak jde..."

Možná by se změnil v člověka

Stejně jako se při popisu hitlerovských a sovětských vojáků Degrelle drží klišovitého rozlišování mezi kladným a záporným a čistým a špinavým ve všemožných variacích, v případě sebemytizace se zas nevyhýbá kýčovitým, patetickým scénám. Setkání s Himmlerem 2. května 1945 zachytil takto: "Už se skoro rozjížděl, ale ještě stáhl boční okénko a vyrazil ze sebe tato slova: ,Degrelle, jednoho dne vás bude zapotřebí. Vše se rychle změní.

Stačilo by vám půl roku. Musíte žít!'" Tím valonský snaživec zpětně obhajuje svůj útěk - mužstvo opustil na baltském pobřeží - přes Dánsko do Norska, odkud následně doletěl ke španělským břehům. Během útěku ale ještě, jak uvádí Jonathan Littell, stačil odeslat několik žádostí o přidělení jména "von Tcherkassy".

Degrellovy patetické pasáže tedy autor vyvažuje nejen svou bystrostí, ale také smyslem pro humor. Maximilien Aue z Laskavých bohyní "bojoval" rovněž se svou sexuální orientací. V Suchém a vlhkém se téma znovu dostává na přetřes, avšak Jonathan Littell dochází k tomu, že "v dějinách nešly fašismus a pederastie nikdy dohromady".

V této pasáži potom vystupuje z role seriózního analytika a na adresu Léona Degrella lapidárně pronáší: "... možná by bývalo stačilo pořádně mu protáhnout komín a změnil by se v člověka."

Jonathan Littell totiž není žádným "suchým" vědcem a navíc je autorem nadmíru inteligentním, a tak správně tuší, že někdy zbývá už jen očistné humorné odlehčení. Má totiž na paměti, že Léon Degrelle si po válce ve frankistickém Španělsku žil velmi dobře a jeho stavební společnost dokonce získala zakázku na výstavbu několika základen NATO.

A především Jonathan Littell neztrácí ze zřetele, že Degrellova "tintinovská" komedie se odehrála během válečné tragédie. To jsou ty paradoxy.

Čas se zastavil

Podle Jonathana Littella tyto dvě fotografie belgického fašisty Léona Degrella ze španělského exilu - z let 1949 a 1983 - ukazují, že Léon Degrelle nezestárl, jeho tvář spíš "ztuhla a zkameněla v masku plaza".
Foto: Repro z knihy Suché a vlhké