Novinka kanadských rockerů Arcade Fire vrací smysl kytarové hudbě

Už od rozpadu Beatles v roce 1970 si veřejnost neustále žádá novou "světovou" kapelu - uskupení, které by bylo schopné tlumočit pocity západní společnosti a balit je do hezkých písní tak, aby z malých problémů vznikaly větší a ty větší aby přestávaly úplně existovat.

Rocková (potažmo kytarová) hudba je několik desítek let na vrcholu popularity právě proto, že posluchači zaručuje snadný únik - nabízí jednoduché vzory, se kterými se fanoušek může ztotožnit a funkční klíče, které vyřeší všechny jeho těžkosti.

Eskapismus a koncept, že "ženy chtějí být s ním a muži zase jako on", jsou ty prvky, které vrchovatě naplňují rockový archetyp. Hudebně vyřknout otázku, v tříminutové skladbě ji vyřešit a navíc vše podepřít epicky nosným refrénem? Takové kapely byly vždycky oblíbené, několik posledních let jich ale byl zoufalý nedostatek.

Návrat velkých témat

Snad proto, že pro většinu současných muzikantů je nejsnadnější se obsahem příliš nezatěžovat (to aby se člověk náhodou nezesměšnil), působí montrealští Arcade Fire tolik vyčnívajícím dojmem.

Hudebně je sedmičlenná kanadská kapela, jejíž osu tvoří manželský pár Win Butler a Régine Chassagne, napevno zaseklá v osmdesátých letech, jejich melodie vibrují mezi duchy irských U2, nebojí se velkolepých orchestrálních aranží a především - nemají strach vytahovat na světlo velká témata, přestože pro to doba jaksi není uzpůsobená.

"Říkají že jsme ti vyvolení / ale jsme vlastně jenom příliš unavení", proklamuje ve skladbě Modern Man frontman Win Butler a jako by tím načrtával stezku, po které se v pořadí třetí album Arcade Fire pojmenované The Suburbs ubírá.

Otevírá okna intimních otázek, které si klade každý člověk nucený procházet současností, především se ale sám strachuje o budoucnost celé společnosti - toto téma nastoluje pomocí svojí oblíbené metafory dítěte, která proplouvá snad každou druhou písní na desce. Jednou načrtává obraz dětí v umělecké škole, které umí pít krev stejně jako byznysmeni (verš má druhou vrstvu v narážce na slavnou Dylanovu All Along The Watchtower), jindy zhudebňuje apokalyptickou podobu "města bez dětí".

Při všech těch katastrofických vizích ale kapela dokáže nepřekračovat hranice, za kterými bují laciný patos a kýč - Arcade Fire nejsou patetičtí ani v těch okamžicích, které by ostatní kapely neustály.

Nic nového? No a?

Velký podíl na tom má jejich skálopevně "nezávislé" přesvědčení. Přestože odehráli koncert v Madison Square Garden (který uváděl slavný režisér Terry Gilliam), s každou svojí deskou pravidelně atakují horní příčky hitparád a mezi svoje oblíbence je řadí i David Bowie, Arcade Fire stále odolávají a zůstávají upsání malému labelu.

Tohle ostré vyhranění jim dovoluje v roce 2010 vydat album, které hudebně čerpá z osmdesátých let, na první poslech se dokonce tváří konceptuálně, a přesto jim to funguje tak, že kritici a fanoušci bez rozpaků staví The Suburbs mezi nejlepší letošní desky.

Kanadský septet na desce Suburbs nepřináší vůbec nic nového, formálně znovu vymačkává možnosti kytar, klavíru, klenutých smyčcových aranží a procítěného zpěvu, ale v tomto případně vlastně novost nutná není - Arcade Fire pracují s předem nachystanou formou a toto zvukové omezení jim jenom prospívá. Umí totiž ustálenou formu využít natolik funkčně, že BBC přirovnává Suburbs k tak zásadním desce, jako je OK Computer od Radiohead a jiní zase mluví o Automatic For The Poeple od R.E.M.

Jisté je, že tahle deska má jako jedna z mála současných kytarových věcí ambice vydržet déle než jednu sezonu. A Arcade Fire pořád zůstávají kapelou, které se daří vše, na co sáhne a zároveň nikdy není jisté, s čím přijde příště.