Životopis maďarského lékaře líčí práci týmu Mengeleho patologů v Osvětimi

Byl jsem Mengeleho asistentem. Název právě vycházející knihy maďarského židovského lékaře a soudního patologa Miklóse Nyiszliho, který přežil dvouletý pobyt v nacistickém koncentračním táboře Osvětim-Březinka coby asistent Josefa Mengeleho, bezpečně upoutá pozornost.

Nyiszli sepsal vzpomínky na Mengeleho a osobní svědectví o fungování "lékařské praxe" v Auschwitz-Birkenau bezprostředně po svém návratu domů na konci války.

Poprvé vyšly "paměti" Mengeleho asistenta v maďarském originále už v březnu roku 1946 a pochopitelně vzbudily obrovskou pozornost. Teď konečně vycházejí i v českém překladu.

Svědek určený k likvidaci

Nyiszliho svědectví je mimořádně zajímavé. SS-Hauptsturmführer Josef Mengele - osvětimský "anděl smrti", hlavní lékař v Auschwitz-Birkenau a ten, kdo na rampách rozhodoval mávnutím ruky o životě a smrti, je jednou z nejkontroverznějších postav dějin třetí říše.

Proslul pseudopokusy na lidech, jimž se v Osvětimi ve jménu nacistické ideologie systematicky zabýval - na živých dětech, postižených a dvojčatech. A židovský lékař Miklós Nyiszli měl tak v šílených osvětimských podmínkách štěstí v neštěstí.

Coby uznávaný patolog a soudní lékař vystudovaný na německých univerzitách, s diplomem podepsaným nejrespektovanějšími německými lékařskými kapacitami, byl totiž hned po svém příjezdu z židovského ghetta v Budapešti vybrán osobně Mengelem v Osvětimi, aby se stal členem jeho "elitního" lékařského týmu.

Sloužil jako patolog ohledávající tělesné pozůstatky obětí šílených pokusů. Díky řadě pozoruhodných náhod tak válku přežil.

Nyiszli přináší osobité svědectví. Nepoznal lágr ve špinavých hadrech, nevyhladověl na kost, nečelil dennodenní tvrdé práci ani sadistickému bití ze strany osvětimských bachařů.

O svůj život se však Nyiszli dennodenně bál stejně jako jeho souputníci v přelidněných barácích: jako lékař-vězeň, Žid a nadto nepohodlný svědek šílených pokusů byl dříve či později určený k likvidaci.

Mengele si "kolegy" z řad vězňů vybíral s oblibou - snadno využil schopností vynikajících odborníků bojujících ze všech sil o přežití, které nechával pracovat v horečném nasazení, a přitom s vědomím, že sebemenší chyba, nepřesný řez, špatný zápis v úmrtním listě či třeba nejasně formulovaná otázka znamená okamžitou smrt, po jejíž příčině se ve statisícovém průběžně vymírajícím nacistickém lágru nikdo nebude pídit. To si Nyiszli uvědomoval každý den.

Jeho vzpomínky na Osvětim jsou spojeny s bílým pláštěm, chirurgickým skalpelem a pitevním stolem, na nichž skončily stovky Mengeleho obětí. Jeho svědectví je o to hrůznější a sugestivnější.

Strohý jak lékařská zpráva

Vzhledem k tomu, že se příliš nezdržuje historickými detaily, je jeho svědectví nezvykle syrové a přímočaré: "Popsal jsem nejtemnější stránky historie lidstva pouze v souladu s tím, co jsem viděl, bez sebemenšího přehánění, zcela bez emocí a přibarvování, coby přímý pozorovatel a účastník provozu osvětimských krematorií," píše Nyiszli v závěru své knihy.

A mluví pravdu - popsal jen to, co viděl, bez filozofování o podstatě života a smrti, často s precizností a chladnokrevností, s níž vyplňoval své lékařské zprávy, zdravotní karty a úmrtní listy.

Na realističnosti jeho svědectví paradoxně dodává i fakt, že mu uniká spousta faktografických detailů o fungování třetí říše či třeba provozu jiných lágrů a ghett. Ty totiž vyšly najevo po norimberských procesech, tedy až po vydání Nyiszliho pamětí.

Kniha obsahuje řadu čtenářsky zajímavých nepřesností, jež však vydavatel opatřil zpřesňujícími vysvětlivkami. Nyiszli například z důvodů své lékařské izolace a omezených zdrojů informací v Osvětimi předpokládal, že židovské ghetto v českém Terezíně bylo vzorovým táborem třetí říše, kde se "neumíralo, jeho obyvatelé žili v prominentních podmínkách, vykonávali své původní profese a netrpěli hlady ani nouzí".

K tomuto závěru Nyiszli došel porovnáním informací, které měl z doslechu, a vlastní zkušeností s katastrofálními podmínkami v ghettech v Budapešti.

Nyiszli se ve své knize příliš nezabývá podrobnostmi z vlastního života (z jeho osudu "před Osvětimí" se čtenář dozvídá jen nezbytné minimum) a užívá úsporný způsob vyprávění. Díky tomu kniha, která i do zdánlivě nejprobádanějšího období moderních dějin přináší nové poznatky, působí neobyčejně autenticky.