Rekordmani z Pelhřimova mě napadli už při kampani pro předsednictví EU, tvrdí Sedláček

Bizarní svět mužů, kteří lámou rekordy třeba v konzumaci párků či počtu nalezených čtyřlístků, je pozadím komedie Největší z Čechů o zhrzených filmařích, kteří nesehnali pro svůj umělecký film finance. Film Roberta Sedláčka měl premiéru ve čtvrtek.

HN: K intelektuálovi, jakým jste vy i hlavní postava filmu, jsou rekordmani výborným kontrastem. Uvažoval jste takhle, když jste hledal námět pro svůj snímek?

Různá témata, s nimiž jsem se setkal i jako dokumentarista, mi zůstávají v hlavě. V roce 2000 jsem točil kampaň pro české předsednictví EU a tehdy nás s Radimem Procházkou napadlo dát tam i rekordmany z Pelhřimova, protože to je unikát. Chtěli jsme, aby vyvažovali to strojené sebevědomí úředníků. Ti lidé byli opravdu výrazní, proto mi zůstali v hlavě. Jen jsem čekal, k čemu se to přifaří.

Když nevyšel hraný dokument o Jiřím Čunkovi, ke kterému jsem měl hotový scénář, potřeboval jsem něco natočit. Dokument o Čunkovi nás stál hrozně moc energie, zažívali jsme obrovskou frustraci. Tak jsem začal přemýšlet, jakým způsobem natočit film o frustraci.

HN: V tu chvíli se to sešlo s rekordmany?

Ano. Ti se také snaží prosadit, ale nikdo o ten jejich rekord už nestojí a český maloměšťák se jim vysmívá. Teprve agentura Dobrý den je shromáždila a dodala jim na jakési vážnosti.

HN: Frustrovaný režisér, kterého ve filmu hraje Jaroslav Plesl, je protivný a nesnášenlivý. Proč?

Každý neúspěšný tvůrce je nespravedlivě kousavý ke svému okolí. Obdivuju novináře, že dokáží poslouchat bláboly politiků a nebýt k nim zlí. Já občas zlý jsem, protože zjišťuju, že marním čas na filmech, o které nikdo nestojí.

Jinak: baví mě psychologie. V mém filmu je mnoho pasáží, jak se na sebe lidé dívají a vyhodnocují, jak se k druhému zachovat. Líbí se mi, že film umí zachytit proměnu dvou tváří, jejich vzájemný vztah a psychologické vazby. Film je pro to geniální materie, ale bohužel se často používá jako pouťový materiál.

HN: Směli herci improvizovat?

Ano, v těch jemných psychologických momentech, kvůli kterým filmy dělám, se nedržím scénáře. Pozoruju herce, co vymyslí. Rád točím chronologicky, abych mohl sledovat vztah, který se vyvíjí. Mezi Babčákovou a Pleslem to asi nemůže dopadnout jinak, než že je mezi nimi respekt a zároveň sžíravé napětí. Oni takový vztah skutečně mají, film to kopíruje. Akorát v civilu spolu nespí.

HN: A ostatní postavy? Bylo dané, že zvukařka bude tak naivní?

To bylo dané, ale pak už hercům nechávám svobodu, ať si to vyšperkují. Nechávám je, ať si tu roli ukradnou. Například Jiří Vyorálek má tak smutné oči, že jsem mu napsal smutný příběh. On je melancholický typ. Sice má velká ramena, zabil by mě jednou ranou, ale přitom je hrozně hodný.

HN: Čte opravdu Ericha Fromma, jako ve filmu?

Čte, sám si tu knížku koupil a po natáčení si ji vyžádal zpátky. Kdybyste viděla, jak splynul s kameramanem! Pořád seděli spolu.

HN: Některé kousky rekordmanů byly bizarní. Přimyslel jste si nějaký?

Ne, všechno je reálné. Odkazuji na knihu českých rekordů a kuriozit.