Severské drama Submarino o nefunkční rodině nahlíží do života outsiderů

Dánský režisér Thomas Vinterberg, jenž před patnácti lety s Larsem von Trierem vytvořil výstřední manifest Dogma 95, se nyní vrací s šestým snímkem Submarino k tématu dysfunkční rodiny. Nad ním se s drásavou intenzitou zamýšlel i ve svém vrcholném filmu, v "bergmanovském" dramatu Rodinná oslava z roku 1998.

Klíčovými protagonisty mrazivě ponuré studie zdeformovaných rodinných vazeb, v jejichž předivu se rodičovská selhání dědí z generace na generaci, jsou dva bratři. Oba vyrůstali v neutěšeném prostředí kodaňského bytu po boku své zchátralé matky alkoholičky a s pocitem viny, že nezabránili udušení zanedbávaného novorozeného bratříčka.

Po trýznivě vyhroceném prologu režisér sleduje již dospělé bratry ve dvou souběžně se odehrávajících dějových liniích, které se posléze protnou.

Starší z bratrů Nick (Jakob Cedergren) je z vězení nedávno propuštěný alkoholik s agresivními sklony, jenž svoji osamělost utápí v pivu a v odosobněném sexu se sousedkou z azylového domu. Byť v něm z dětství zůstala potřeba ochraňovat druhé, s mladším "bezejmenným" bratrem (Peter Plaugborg) se nestýká.

Nickův bratr se objeví až v polovině filmu, a také on si prochází soukromým peklem. Ačkoli se zoufale snaží zodpovědně se postarat o milovaného synka, jehož matka feťačka zemřela, sám dál bere drogy a živí se jako pouliční dealer.

Adaptace románu Jonase T. Bengtssona (2007) se syrovou autentičností nahlíží do života outsiderů, kteří pozvolna sklouzávají k nejnižším příčkám společenské hierarchie, kde se alkohol, drogy i násilí stávají zcela běžnou součástí existence. O komplikovaných charakterech postav leckdy více prozrazují "nenápadné" detaily: zařízení jejich domovů či obsah jejich ledniček.

Seversky chladnou atmosféru modelového příběhu umocňují šedomodré ladění obrazu (s nímž kontrastuje "éterická" scéna křtu nemluvněte) i výkony herců, do jejichž vyhaslých tváří se otiskly palčivé jizvy na jejich duších. Ačkoli o tom ve filmu Submarino nepadne zmínka, jeho název odkazuje na mučící metodu, při níž je hlava oběti držena pod vodou až k hranici udušení.

Protagonisté dramatu se ocitají v podobné situaci. Ke dnu je stahují traumata z dětství, finanční nouze i sebezničující závislosti a oni se za každou cenu pokoušejí udržet hlavu nad hladinou. Přitom však kolem sebe divoce kopou a zraňují své nejbližší.