Láska a léto Williama Trevora zdařile navozuje atmosféru irského maloměsta

Láska a léto je jasným vítězem, tak vloni komentovala Eileen Battersby, recenzentka deníku Irish Times, širší nominace Man Bookerovy ceny. Do užší nominace už se však dosud poslední román Williama Trevora, který nyní vyšel v českém překladu, nedostal...

K dokreslení toho, jakou má William Trevor (1928) v ostrovní literatuře pozici, však lze citovat ještě z deníku Guardian. V nedávné debatě s názvem Je Booker barometrem nejlepší literatury? se o irském prozaikovi mimo jiné říká: "Všechny zásluhy Bookera končí u jeho jména."

William Trevor totiž kupodivu toto prestižní ocenění dosud nikdy nezískal - na rozdíl od mladších irských kolegů Johna Banvilla či Anne Enrightové, jejichž romány již do češtiny byly také přeloženy.

Všechna moře světa

William Trevor byl v českém prostředí představen až v roce 1998 povídkovým výborem Andělé v Ritzu. Je však známo, že čtenářsky daleko vděčnější a oblíbenější je románový žánr. Navíc o desítce povídek Williama Trevora se tehdy na obálce psalo, že "v mnohém připomenou slavné Dubliňany Jamese Joyce".

Ano, stejně jako u západních recenzentů má téměř každá kniha ze střední Evropy nálepku "kafkovská", když se jedná o povídkáře z Irska, přiváže se mu k noze pro změnu blyštivá, avšak zároveň nesnesitelně tíživá koule dědictví Jamese Joyce.

Po dvanácti letech ovšem už lze zprvu nenápadně působící, avšak vpravdě výrazný ediční počin - tedy český výbor Andělé v Ritzu - dostatečně docenit. Na něj pak v roce 2005 navázal výbor dalších jedenácti povídek s názvem Den, kdy jsme se opili dortem.

William Trevor je totiž ve světě, který straní románům, ceněn, stejně jako Ernest Hemingway, Raymond Carver či nedávno zesnulý Jan Balabán, především pro svou povídkovou tvorbu - a oba české výbory čtenáři jasně ukazují proč. To je tedy první trevorovský paradox.

Za další pak lze považovat to, že irský povídkář nicméně v roce 1958 debutoval jako romanopisec a románům se stále věnuje. Česky se dosud objevily Děti z Dynmouthu a také Čtenáři Turgeněva a Dům v Umbrii, původně vydané v jednom svazku s názvem Two Lives. Vloni byl pak v anglicky mluvícím světě publikován nejen komplet Trevorových povídek, ale také nejnovější román Láska a léto.

A zde je třetí trevorovský paradox. Hlavní motiv Lásky a léta je totiž velmi podobný příběhu z povídky Evelina - ovšemže z Dubliňanů Jamese Joyce. Hlavní hrdinka povídky sní o tom, že se vymaní ze svíravých pout rodiny a každodenních povinností - stará se totiž o ovdovělého otce a sourozence - a odejde se svým milým, námořníkem, z Irska: "Nočním parníkem s ním odjede, vezme si ho a usadí se v Buenos Aires, kde jí už zařídí vlastní domov."

Nový život nakonec ale končí už u vstupu na loď: "Všechna moře světa se jí valila do srdce. On ji do nich táhne: on ji utopí. Oběma rukama popadla železné zábradlí." Před mladistvým rozletem tedy nakonec Evelina volí dusivý rodinný "poklop". Před cizími kraji dává přednost chudému a zatuchlému Irsku. A před teplou rukou svého milého se nakonec raději přidrží chladného železného zábradlí. Nepochopitelně, ale vlastně logicky. Nebo spíš: logicky, ale vlastně nepochopitelně?

Cosi shnilého na maloměstě irském

Co se týče Lásky a léta, nejprve je třeba zdůraznit dvě věci. Zaprvé jeho autor není Joyceovým epigonem či vykradačem. Zadruhé to, že William Trevor patří mezi současnými povídkáři k světové extratřídě, ještě neznamená, že jeho romány nestojí za pozornost.

Také v nich totiž irský prozaik projevuje velkou empatii, pozorovatelskou schopnost a stylistickou lapidárnost. I proto možná jeho povídky nakonec vyznívají ještě o něco lépe - jsou vhodnějším nosičem pro životní roztříštěnost a vypravěčskou nedořečenost.

I nejnovější Láska a léto ale ukazuje další trevorovský paradox: moderní autor je vlastně romanopiscem starého střihu. Nedělá to, co mnozí mladší kolegové - nesestavuje román z autonomních částí, jejichž provázanost je velmi letmá a často viditelná až ze zpětného pohledu.

William Trevor se snaží dodržovat jednotu místa a času děje. V Lásce a létu se tak ocitáme v irském městečku Rathmoye v padesátých letech dvacátého století - autor dlouho žijící v Anglii a často tam umisťující i své příběhy se tedy vrátil do své domoviny. A jak naznačuje název románu, milostný příběh se odehrává v průběhu jednoho léta.

Jedná se tedy vlastně o epizodu, v níž se však zrcadlí celé životy ústřední dvojice milenců. William Trevor ale samozřejmě v románu vytvořil i řadu dalších postav, díky nimž zdařile navodil atmosféru irského maloměsta, včetně sousedských vztahů, náboženské strnulosti a letitých psychických "klinčů" uvnitř rodinných příbytků.

Irský autor jako by psal kriminální příběh, ovšem bez detektiva a bez přestoupení zákona - propátrává totiž lidská nitra, vědom si jejich neproniknutelnosti. Jak píše v jedné básni jiný velký Ir, nositel Nobelovy ceny Seamus Heaney: "Všechno, co znám, jsou dveře do té tmy."

Ellie miluje Floriana

Ellie je sirotek, který byl vychováván jeptiškami a pak předán na farmu. Její majitel Dillahan přišel o první manželku a dítě při nehodě, již si stále dává za vinu. Své hospodyni později nabídne sňatek a Ellie souhlasí... To Florian Kilderry je jedináček, který zůstal na rodinném sídle sám - i jeho fenka nakonec umírá. Dům chátrá, dluhy rostou, mladík chce navíc změnit vzduch.

I proto se rozhodne rodinné sídlo prodat, splatit dluhy a opustit Irsko. Ještě než však proběhne prodej, oddává se vzpomínkám a také se při jedné výpravě na bicyklu - s nepostradatelným fotoaparátem - setkává s Ellie Dillahanovou.

William Trevor nechává Floriana číst Krásné a prokleté či Bratry Karamazovy. Zároveň ale dokáže silničky, po nichž za sebou milenci spěchají na kolech, vykreslit s velkou bravurou.

A tak je rázem jasné, že zmínky slavných děl nejsou žádnými literátskými berličkami - pouze snahou ukázat, že literatura je součástí všedního života. Stejně jako Láska a léto ukazuje, že všední život patří do vysoké literatury.

Láska a léto je hořkým příběhem milostného míjení. Tam, kde on hledá jen milostné dobrodružství, ona je ochotná dát všanc vše. Tam, kde ona zváží všechna pro a proti a rozhodne se zůstat "při zemi", on je náhle jinochem s rozbolavělým srdcem.

"Dřív nežli láska na nás zapomene,/ pojď, rozlučme se slzou, polibkem," napsal další irský nositel Nobelovy ceny William Butler Yeats. A čtenář Lásky a léta ještě dlouho v duchu vidí Florianovu siluetu, když se na bicyklu vzdaluje z kraje svého dětství. A potom v Dublinu stojí na palubě lodi osaměle, stejně jako Evelinin námořník.