Recenze: Dravý Iyer rozezněl Struny propočítaným jazzem

Muzika klouže jako voda po kamenech a pod ní vřou víry historičnosti, tvrdí skoro básnicky jazzový pianista Vijay Iyer.

Nebylo by divu, kdyby si s tímto obratem lámal hlavu několik týdnů; devětatřicetiletý podivín, vystudovaný matematik a čerstvě vítěz loňské ankety prestižního Down Beatu se podobně kdysi zahleděl do jednoho disonantního akordu, který pak několik měsíců ustavičně zkoušel hrát ve všech svých kapelách.

Výstřednost, z níž později vyklíčila láska k freejazzové ikoně Andrew Hillovi a jež usměrnila Iyerův další vývoj, byla zastoupena také na pianistově pondělním pražském koncertu v rámci festivalu Struny podzimu.

Program sestavený z triového alba Historicity (2009) úzce souvisí s Iyerovým rozkrýváním vlastní minulosti; rodilý Američan je totiž potomkem tamilských přistěhovalců z jižní Indie, jimž se dveře do USA otevřely v 60. letech v důsledku uvolnění tamní imigrační politiky. Z blízkosti inženýrských profesí zvídavé dítě propadlo přírodním vědám, z neposednosti začalo bušit do klavíru a patnáct let studovalo klasickou hru na housle.

Matematický jazz

Iyer hltal americký mainstream, swing a od 90. let též moderní avantgardu soustředěnou kolem klubu Knitting Factory, zároveň ale jako člen uzavřené komunity ctil jihoindickou hudbu a mimoděk vstřebal principy systematické karnatické rágy či rytmické cykly tál.

Na jazzového muzikanta už tak výjimečnou rytmickou průpravu dále prohloubil, když začal na základě teorie Fibonacciho posloupnosti rozkládat beaty na asymetrické skupiny a radikálně tříštit hudbu na desítky miniaturních rytmických odchylek, což se dlouho setkávalo s nepochopením spoluhráčů.

Vyzkoušel vše od halucinogenů až po konspirativní teorie, silně se politicky angažoval po 11. září a lásku k avantgardě nakonec zúročil po boku saxofonisty Stevea Colemana a jeho kolektivu M-Base. Po spřáteleném pianistu Hillovi přejal rytmický styl hry i zálibu v někdy až nepochopitelně komplexních harmonických bludištích, po Monkovi zase touhu zkoušet zdánlivě zapovězené.

Když tedy Iyer v pondělí po boku své dnes již dlouholeté rytmiky usedl za stylového Steinwaye, vykazoval především dojem mimořádně dravého muzikanta se sklony k monkovské disonanci a přitom totální absencí melodičnosti.

Místo ucelených kompozic hrál spíš rytmické experimenty, často založené na teoretické bázi a dále symetricky konstruované či oběma rukama doplňované na geometrické obrazce.

Přesný jako robot

Trio interpretovalo i hity Stevieho Wondera nebo Michaela Jacksona, pianistu však spíš než písničkový charakter přitahovala možnost vyloučit refrén a postavit skladbu na mezihrách nebo jazzový standard obrátit v beat na hony vzdálený swingu.

Roboticky přesným provedením a neustálým kalkulováním tak Iyer v první půli nadchnul, v druhé už pravda trochu nudil. Akustická sestava s nadvakrát přeladěným Steinwayem nicméně v prostorách Lucerna Music Baru zněla úctyhodně, jistě i díky Iyerově obeznámenosti s fyzikálními aspekty zvuku či občasným pokusům s preparovaným klavírem.

Přesto jako by si klavírista vše potřeboval nejprve teoreticky odůvodnit a myšlenkově utřídit. Ani bezprostřednost přicházející až po těchto impulzech ho nezachrání od toho, že pro muzikanty může být možná ikonou dekády, širší publikum ale tolik pochopení najít nemusí.