Dokážu lidi zaujmout křehkou hudbou, říká transexuální hudebnice Baby Dee

Nechává si říkat Baby Dee a oslovovat v ženském rodě. Tato transexuální hudebnice se narodila v roce 1953 v Clevelandu, hraje na klavír a harfu, byla členkou americké kultovní kapely Antony & The Johnson.

Spolupracovala s kapelou Dresden Dolls i Marcem Almondem a dosud vydala sedm sólových desek, z nichž ta poslední s názvem A Book Of Songs For Anne Marie vyšla letos na jaře.

Extravagantní umělkyně ji 30. října představí na svém vůbec první koncertě v České republice v pražské Malostranské besedě.

HN: Proč si vlastně bezmála šedesátiletá muzikantka nechá říkat Baby Dee?

To není umělecký pseudonym, který bych si zvolila na základě dlouhého přemýšlení za bezesných nocí. Nemám ráda pseudonymy, tím méně přezdívky - nehledě na to, že ty člověk získává od svého okolí, nevybírá si je sám. Mně tohle jméno dala někdy na začátku 90. let promotérka v jednom nočním klubu - prý jsem ji připomínala jakési retardované dítě, které žilo v jejím sousedství, když byla malá. Všichni na něj pokřikovali: "Hej, Baby Dee! Jak se vede, Baby Dee?!" A tak mi začala říkat Baby Dee. Možná to není příliš lichotivé, ale zní to hezky.

HN: Jak jste se vlastně dostala k harfě, která rozhodně není mimo svět klasické hudby příliš často užívaným nástrojem?

Vždycky se mi harfa strašně líbila, už jako malému dítěti. Začínala jsem pochopitelně s klavírem - harfa je pro dítě příliš komplikovaný nástroj. A taky bohužel velmi nákladný - rodiče na něj zkrátka neměli peníze. Musela jsem si na něj nejdřív sama vydělat, teprve pak jsem si ho  mohla koupit a začít brát hodiny. To se mi podařilo až někdy ve třiceti, takže už na něj hraji sedmadvacet let. A musím říct, že je to úchvatný instrument - miluji ho čím dál víc! Samozřejmě, že kromě symfonických orchestrů příliš často k slyšení není, ale pomalu se to začíná měnit. Skromně bych podotkla, že na tom mám určitou zásluhu - slavná alternativní harfenistka Joanna Newsom se pro tenhle nástroj prý rozhodla poté, co mě na něj slyšela hrát. Třeba to bude do budoucna stejně populární nástroj, jako třeba kytara - kdo ví?

HN: To si opravdu myslíte?

Spíš v to jenom doufám. Po pravdě řečeno - harfa je nejenom těžký nástroj, na který není snadné se naučit, ale v první řadě je komplikované ho naladit. Nikomu to neříkejte, ale já sama na to mám osobního ladiče.

HN: Letos vyšlo vaše nové album A Book Of Songs For Anne Marie, které jste v jednom rozhovoru označil za svou nejlepší nahrávku. Proč si myslíte, že je vaše nejzdařilejší?

Vím, že každý muzikant považuje svou poslední desku za tu nejlepší. A to už vůbec nemluvím o tom, že chválit své vlastní album je velká troufalost; od toho by měli být jiní. Ale já jsem opravdu přesvědčená, že je to skvělá nahrávka, protože mi s ní pomáhali fantastičtí hudebníci. Zejména producent Maxim Moston dokonale zaranžoval všechny nástroje a jeho zásluhou jde o pozoruhodnou nahrávku. Ostatně - stačí si ji poslechnout!

HN: Vaše hudba, stejně jako pódiová prezentace, je velice specifická - jak vaše vystoupení přijímá publikum?

Zatím všechny mé koncerty byly přijaty velice dobře, což mě dodnes nepřestává překvapovat. Vyrůstala jsem ve světě, kde pokud člověk nehrál rock´n´roll nebo folk, později pak punk nebo disko, tak těžko mohl očekávat, že najde posluchače. Ale to všechno se naštěstí změnilo, dnes jsou lidé vůči alternativní hudbě mnohem otevřenější. Vystupovala jsem na turné kapely Swans, což je podle mého soudu jedna z nejhlasitějších skupin na světě - na jejich koncerty chodí publikum, které touží umřít hlukem. A před tyhle lidi se já postavila jen s akordeonem a harfou a začala zpívat - bez mikrofonu a zesilovačů! Bylo to čistokrevné unplugged pro posluchače milující co největší hluk! A věřte nebo nevěřte, když jsem dohrála, bylo by slyšet spadnout špendlík! Všichni ti lidé mě nábožně poslouchali, dokázala jsem je zaujmout svou křehkou, tichou, komorní hudbou. Co mohu chtít víc?

HN: Tomu rozumím. Řekl bych, že mnoho posluchačů zaujmou především vaše velmi osobité texty...

Ty jsou pro mě velice důležité. Zatímco hudba ke mně při komponování přichází zdánlivě sama, nad texty vždycky sedím velice dlouho. Musela jsem se naučit je psát, pracovat se slovy a s myšlenkami, vyprávět příběh bez zbytečných oklik, metafor a frází. Pokud tedy mé texty lidi poslouchají, znamená to, že jsem se to naučila. A nevím, čeho většího lze v dnešní přehlučené době dosáhnout, než přimět lidi, aby mi naslouchali!