Chceme oslovit největší světové distributory, říká producent Havlova Odcházení

V jeho společnostech vznikly filmy jako Je třeba zabít Sekala, Babí Léto, Václav a Amerika, ale i seriál Život na zámku.

Jeho druhou vášní jsou dostihoví koně, které chová a vlastní téměř dvacet let. Bělka Sixteen dvakrát vyhrála Velkou pardubickou (2007 a 2008), hnědka Ready for Life největší rovinový dostih České derby (2005).

Nyní před sebou má Jaroslav Bouček další překážku. Pustil se do filmu, který coby svůj debut natočil bývalý prezident, a peníze musel sehnat během pár měsíců. Velký rozhovor s Jaroslavem Boučkem přináší středeční Proč ne?!.

Má producent určující raný filmový zážitek, jak o něm vyprávějí mnozí herci a režiséři?

Měl jsem to štěstí, že jsem celý život dělal filmy s úžasnými lidmi. S Jirkou Menzelem, Věrou Chytilovou nebo Jindřichem Polákem, sbíral jsem zkušenosti ve štábech Postřižin, Slavností sněženek, Báječných mužů s klikou, Pana Tau, Návštěvníků, Cirkusu Humberto… Začínal jsem od píky, nosil jsem jako asistent krabice a všechno jsem si odpracoval. Obrovská klika byla, že 90 procent těch nejtěžších filmů nikdo nechtěl kvůli jejich pracnosti dělat, a tak jsem se na ně dostal. Tam jsem se učil profesi a osahal si ji ze všech možných stran.

V létě jste se nechal slyšet, že film Odcházení v režii Václava Havla bude možná nejtěžším filmem vaší kariéry. Proč?

Pohybuji se v branži čtyřicet let, ale takový typ filmu jsem ještě nedělal. Netradiční byl už samotný start projektu. V prosinci mi zavolal pan Havel, jestli bych mu s filmem nepomohl, že už ho má do určité míry připravený a že by jej chtěl v létě natočit. Den před Vánocemi jsem s ním jako režisérem a scénáristou podepsal smlouvy. Herce měl v podstatě vybrané, změnily se jen asi tři postavy, a měl připravené i hlavní spolupracovníky. Pomohl jsem mu dokončit obsazení, ale hlavním úkolem producenta je sehnat peníze. Já těch třicet čtyřicet milionů kolikrát sháním i několik let, v tomhle případě jsem na to měl za tři měsíce. Dal jsem si podmínku, že do konce března musíme mít všechny finance vyřešené. 31. března jsem neměl ani korunu, ale protože jsem si řekl, že ta látka musí vzniknout letos a natáčení se nedá odkládat, vedl jsem jednání velmi intenzivně. Prvního května jsem řekl: Ano, peníze mám jakž takž pohromadě, v létě můžeme točit.

Projevili už zájem zahraniční distributoři?

Teď mi volali ze Sony Classics, což je jedna z největších distribučních společností. A moje dcera Eliška Kaplicky, která bude distribuovat Odcházení v zahraničí, odjíždí za čtrnáct dní do Ameriky na tamní největší trh, kde film bude poprvé prezentovat. Chceme oslovit Universal, Sony Classics a Bavarii, tři největší světové distributory.

Odcházení je v hrubém střihu hotové a bude mít premiéru v březnu. Už začínáte pokukovat po dalších projektech?

Opatrně a pomalu. Kvalitních scénářů je strašně málo, dohromady to nedá víc než prsty na rukou. Já netočím film, dokud o něm nejsem dokonale přesvědčený a dokud není všechno po všech stránkách připraveno. Mohl bych udělat tři, čtyři filmy ročně, ale já si scénáře vybírám a trvá to dlouho. Musí to mít od samého začátku hlavu a patu.

Dalším unikátním filmem bylo Babí Léto, kde jste dali poslední velkou příležitost dvěma mistrovským hercům, Vlastimilu Brodskému a Stelle Zázvorkové.

S Bróďou jsme byli velcí kamarádi léta letoucí. On mi vždy říkal, to byla taková hra mezi námi: Jaroušku, musíš mi dát větší honorář, protože já ti brzo umřu. Jiří Hubač ten film napsal v podstatě přímo pro Bróďu a Stellu. Šli jsme do toho naplno a Bróďa ten rok, co s námi točil, omládl o deset let. On to vlastně předznamenal děj, hlavní hrdina žije z toho, že dělá recese, hraje si na falešné revizory a tím vlastně mládne. Vlastimil Brodský si to užíval, jejich scéna se Stellou u rozvodového soudu je pro mě oscarová, mimochodem natočená v jednom záběru, kdy se přesně potíte, pláčete a běhá vám mráz po zádech. Má to všechno, co to má mít.

Celý profesní život jste strávil na Barrandově. Dá se říci, že tamní filmaři mají svůj nezaměnitelný rukopis?

Trochu se to ukázalo po revoluci, když se Barrandov privatizoval a my jsme s Václavem Marhoulem dali výpověď 1500 lidem, abychom je vzápětí za x-násobky platů zase nabírali zpátky. Právě tohle byla věc, ve které jsme tady v Česku měli náskok. Podobně, jako byli na kapitalismus připraveni chuchelští sázkaři a hazardní hráči, i filmaře zaskočila změna systému minimálně. Na rozdíl od mnoha jiných profesí, které byly za komunismu zdevastované, filmaři i tenkrát makali 14, 16 hodin denně a žili svou prací na sto procent. Když sem po revoluci přišly americké zakázky, všichni byli nadšení, jak kvalitní tady filmařské profese jsou.

Patřil jste mezi lidi, kteří se výrazně podíleli na privatizaci Barrandova. Jak se na to díváte s odstupem času?

Když to vezmete zpětně, kolik firem a lidí v té době zkrachovalo, Barrandov dodnes funguje a točí se tam. Tehdy to samozřejmě byla chvílemi řež a plno lidí od filmu nás samozřejmě nenávidělo, ale podle mě to byla jediná cesta. Žádná národní kinematografie nemůže existovat bez podpory státu. A stát tehdy ze dne na den utáhl kohouty. Začalo se točit jen za privátní peníze a teprve časem vznikl Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie a začal dotovat filmy. Bez dotací a grantů film nemůže existovat, jen čistě z privátních peněz se to dělat nedá.

Velký rozhovor s Jaroslav Boučkem vychází ve středeční příloze Hospodářských novin Proč ne?!