Hegerová vydala po 23 letech nové album. Je na něm beatbox i Nohavica

Figury tajemné i zoufalé, snobové, milenci, naděje i rozchody, melancholické vzpomínky, vzdor, vyrovnávání se se smrtí svou i blízkých.

Při poslechu alba Mlýnské kolo v srdci mém defilují před očima postavy a pohnuté osudy v plných barvách a plastičnosti. Hana Hegerová zase vypravuje příběhy. Stejně přesvědčivě jako dřív.

Splátka dluhu

Od vydání posledního řadového alba Hany Hegerové Potměšilý host uplynulo dlouhých dvacet tři let. Stejně dlouhou dobu paní Zpěvačka sbírala a tříbila repertoár nové kolekce. "Jsou to písničky, které jsem doma sušila hrozně dlouho.

Splácím své dluhy těm, kdo to pro mě třeba před dvaceti roky přeložili," uvádí Hana Hegerová v tiskové zprávě. Zrání obsahu alba neuškodilo, a proto má každá z třinácti písní nadčasovou platnost.

Hana Hegerová vybírala písně s dobrým vkusem sobě vlastním a stejně vhodně volila textaře. Například úvodní špílec Jsem snob bouřliváka, spisovatele i básníka Borise Viana jako by přímo volal po sarkastičnosti a suchém humoru Jiřího Dědečka.

Úplně jinak, leč stejně výstižně pojal Vianův text Lebka (známý ve zhudebnění Serge Gainsbourga) Pavel Vrba, když svoji typickou poetičnost šmrncnul "baudelairovštinou".

Souznění zpěvačky Hegerové s verši Pavla Kopty netřeba připomínat. Právě z Koptovy pozůstalosti pocházejí melancholická slova "pohřební" písně Déšť tváře smáčí, původně Nantes z repertoáru šansoniérky Monique Serf alias Barbary.

Interpretační fenomén

Repertoár tvoří dle očekávání šansony (přičemž Hegerová nemá tohle slovo ráda a dává přednost překladu "píseň" či žánrové škatulce jazz, ale vzhledem k zažitosti termínu snad promine), ale nikoliv výhradně.

Titulní melodii Mlýnské kolo v srdci mém, tedy standard The Windmills Of Your Mind, sice složil autor francouzského původu Michel Legrand, ale píseň patří do amerického prostředí. I ji uchopila Hegerová s přesvědčivou bezprostředností.

Výsledné album není ani náhodou konzervativní. Nelekla se drsného naturalismu zmíněné písně Lebka, naopak mu dokázala vtisknout nečekané množství dalších rozměrů od černého humoru po osudovost.

Překvapivě může působit i rock'n'roll Motorkářka, který jako L'homme a'la moto nazpívala Edith Piaf v době svého amerického "opojení". Česká verze využívá i beatbox, což ve výsledku nepůsobí nepatřičně.

Ale ještě zajímavější je lehké zvukové experimentování s hlasem v písni Rozdíl, jedné z nejzdařilejších položek alba. Trochu prostince či podbízivě možná vyzní duet s Jaromírem Nohavicou Stará píseň, avšak o zásadní vadu na kráse však rozhodně nejde.

Ať už vyzdvihneme výběr repertoáru, citlivou produkci a klavír Petra Maláska i doprovod jazzových hráčů Roberta Balzara, Zdeňka Fišera, Františka Kopa či "Badyho" Zbořila, členů doprovodné koncertní kapely, podstatou nahrávky zůstává osobnost a interpretační vklad zpěvačky.

Popravdě si lze většinu písní alba těžko představit v podání jiné domácí interpretky. Tam, kde je Hana Hegerová svrchovaně přirozená a moudrá, by jiné tvrdě narazily.