Divadelní festival německého jazyka zahájily dějiny, sny a halucinace

Drážďanská státní činohra s inscenací režiséra Sebastiana Baumgartena Zlatý kořenáč zahájila desetidenní Pražský divadelní festival německého jazyka.

Publikum v Národním divadle trochu bezradně sledovalo významově složitou dvouhodinovou kompozici inspirovanou povídkou německého romantického spisovatele E.T.A. Hoffmanna.

Kletba zlověstné baby

Režisérova představivost krouží kolem města Drážďany, kde se fantaskní povídka o prokletí studenta Anselma babou zelinářkou odehrává. Ale pohybuje se napříč časem: od biedermeieru přes válečné bombardování města, socialismus až k současnosti.

Jako by Baumgarten chtěl zpřítomnit skrytou paměť místa a skrze ni i tajemné, symbolické souvislosti malých i velkých dějů. Dá se tušit, že je to pohled i velmi osobní.

Baba zlověstně věští Anselmovi brzký konec či pád v krystalu či křišťálu. V drážďanském bytě se socialistickou "stěnou", kde se inscenace odehrává, se mluví o pocitu uvěznění ve skleněné láhvi. Zjevně se jedná o zvláštní stav mysli.

Na scéně se také neustále překračuje hranice mezi vědomím a podvědomím, rozumem a sněním či halucinací. Klikatě se řetězí slovní i obrazové asociace spolu s odkazy na nám ne vždy dobře známou literaturu či reálie.

Forma je pro Baumgartena zároveň tématem. Je vepsáno i na otáčející se kulisu omšelého, panelákového interiéru s obřím akváriem. Na jedné straně, která zpočátku vypadá jako reálný pokoj, stojí slovo Gemeinsam - společně, na druhé, jakoby rubové straně reality je napsáno Veschwunden - ztracení, zmizelí, zaniklí... Časem se obě strany prolnou a spojí se průlezem i s podkrovím - pěstírnou obřích rostlin.

Na scéně postupně vzniká v mnoha vrstvách obraz světa, v němž nic není jisté. Rozpadá se na fragmenty, mezi nimiž lze rozpoznat stopy náboženských mýtů a představ, ale nikoliv skutečné od zdánlivého, o smyslu všeho ani nemluvě...

Suverénní bizarnost

Pro ilustraci: Je tu živý biblický had poznání, mimochodem pořádný hroznýší macek. Odkazy na stvoření světa: závěrečný výbuch doprovází zvolání "budiž světlo". Anselmova vysněná hadí dívka Serpentina mluví o víře a lásce.

Pěstírna, kde se svým otcem, archivářem Lindhorstem, žije, se chvíli jeví jako rajská zahrada, pak zase jako centrála tajných spiklenců. Jsou tu i umělé ráje: u portálu se vydatně hulí (vůně marihuany dorazila až na první balkon), na předscéně se rozlévá posilující punč. Realita paneláku se chvíli propadá do romantické fantazie, pak ji náhle zavalí uvolněné divošské pudy.

Herci obléknou fašounské černé trenky a bílá tílka s černou orlicí a olympijským znakem. Nakonec je student Anselm nahý, uložený v akváriu jako Kristus o Božím těle. Pak se pokusí o návrat do běžného života. Taky se vedou filozofické řeči o definitivně ztracené jistotě o reálném světě. A nebo o příchodu socialismu...

Herci jsou skvělí, střihem proměňují výraz od (často bizarní) stylizace k civilu nebo ke zcizenému komentáři. Se složitým romantickým jazykem textu nakládají suverénně. Řešení jednotlivých situací začíná v realitě a zvláštním "pootočením" se přehoupne, jako by vyjelo z kolejí, k šílenství.

Všechno to signalizuje nějakou poruchu a člověk si není jistý, zda je to vize světa, jak se jeví bláznovi, nebo vyšinutý svět plný magorů z pohledu člověka, který ještě neztratil zdravý rozum a jen se pokouší přiléhavě vyjádřit stav věcí. Každopádně je o čem přemýšlet.