Zpěvačka Anna K.: Bulvár mne pohřbíval zaživa, přitom já se uzdravovala

Sympatická celebrita, žádné skandály, lehce alternativní mainstream. Svou diagnózu zjistila pět minut po dvanácté. Bulvár mluvil o blížící se smrti zpěvačky, zatímco její stav se zlepšoval. Bitvu s rakovinou prsu před ní vyhrály Kylie Minogue a Anastacia. A teď Anna K.

V posledních měsících její holohlavé portréty na billboardech zaplavily republiku a vyzývají ženy, aby nezanedbávaly preventivní prohlídky. Nebo dopadnou jako ona. K rozhovoru jsme se sešli ve chvíli, kdy Anna K. oznámila své dva koncerty v Praze a v Brně, kterým dala jasný název Žiju, zpívám a děkuju!

Usedli jsme v příjemné restauraci. Žena, která (snad) definitivně porazila rakovinu, vůbec nevypadala unaveně a vyčerpaně. Sálala z ní energie a vitalita; tak jako ostatně kdykoliv předtím, než jí lékaři oznámili, že bulka, kterou si objevila na prsu, je nález.

O tvé nemoci ví dneska celý národ, který prostřednictvím tisku sledoval tvůj boj s rakovinou. Proč ses vlastně rozhodla o svých těžkostech hned na začátku promluvit?

V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že mám nález, tak jsem byla v takovém šoku, že jsem nemyslela na nic a nikoho. Ale když jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem přemýšlet, jak řešit svoji práci. Nevěděla jsem, jestli vůbec budu schopná nějak fungovat, ale bylo mi jasné, že svou nemoc před veřejností dlouhodobě utajit nedokážu. Nehledě na to, že jsem musela podstoupit chemoterapii, takže bylo víc než pravděpodobné, že přijdu o vlasy a budu holohlavá a jak budu vysvětlovat, že jsem si jen tak z rozmaru oholila hlavu?

Ale jakou formou to veřejnosti a hlavně mým fanouškům sdělit? Nikdy jsem v takové situaci nebyla, ani jsem ve svém okolí neznala nikoho, kdo by si prošel něčím podobným. Vlastně jsem si vzpomněla jen na Kylie Minogue, ale na tu jsem nějak neměla telefon... Ale sdělit veřejnosti jsem to musela - hlavně proto, abych varovala všechny ženy, že s touhle nemocí není radno si zahrávat a je opravdu hodně důležité nechat se včas vyšetřit. Já přišla pozdě, řekla bych pět minut po dvanácté. To neznamená, že bych neměla nález, kdybych přišla dřív, nebo kdyby mne někdo poslal včas na preventivní prohlídku, ale všechno by probíhalo úplně jinak. A tak jsem se nakonec rozhodla poskytnout rozhovor MF Dnes a otevřeně o své nemoci promluvit.

A dopadlo tohle veřejné prohlášení o tvé nemoci podle tvých představ?

Částečně. Rozhodla jsem se totiž, že se k článku nechám nafotit holohlavá. Všichni se dozví, jak teď vypadám, a bulvární tisk nebude mít potřebu mě nahánět po ulicích, protože moje holohlavé fotky už pro jeho čtenáře nebudou ničím zajímavé. V tom jsem se tedy hodně zmýlila. Bulvární fotografové mi málem skákali přes plot na zahradu a fotili mě, kde se dalo.

Rozjela se úplná záplava článků, bulvár se zbláznil, psal o mně strašlivé věci, publikoval se mnou rozhovory, které jsem nikdy neposkytla, informoval své čtenáře, že chemoterapie nezabírají a já prohrávám svůj boj s rakovinou.

Největší maso bylo, že vycházely mé přímé řeči o tom, jak mi docházejí síly. Ve skutečnosti se můj zdravotní stav lepšil a já tou dobou prostřednictvím e-mailů, facebooku a diskusního fóra na svých webových stránkách komunikovala se svými fanoušky, kteří mně dodávali ohromnou podporu. Stejně tak jsme si vzájemně dodávaly sílu se ženami, které mi psaly, že mají stejnou nemoc, ale že to společně zvládneme. Já bojovala jako lev a ti pitomci mě pohřbívali zaživa!

A jak se k tobě chovali lidé z umělecké branže?

Úplně úžasně, měla jsem doslova zahlcený e-mail a telefon - ani jsem nevěděla, že mám v showbyznysu tolik přátel! Někteří mí kamarádi mi třeba jenom napsali, ať vydržím, jiní mi posílali neuvěřitelně nádherné esemesky, jako například Marta Kubišová nebo Bára Basiková, která mi strašně pomohla; možná ani netuší, jak moc. My se známe léta, máme se rády, ale nevídáme se v soukromí a nechodíme spolu na kafe. A přesto mi Bára psala tak neskutečně krásné a povzbudivé esemesky, že jsem si je všechny schovávala a znovu četla ve chvílích, kdy mi nebylo moc dobře; dodnes je mám všechny v mobilu.

Kdy se při takhle těžké a dlouhodobé nemoci objevují nejčastěji slabé chvilky?

Ve chvíli, kdy se člověk dozví, že má rakovinu, tak se začne logicky litovat. To je přirozené, ale nesmí to trvat moc dlouho, protože čím déle nad sebou pláče, tím je fyzicky slabší a umře dřív na sebelítost než na rakovinu. Takže se člověk musí hodně rychle sebrat a začít s nemocí bojovat. V podstatě začne řešit technické věci, jako kdy se jde na rentgen, kdy na kosti, na plíce, kdy začne chemoterapie...

Ví, že musí být statečný a snaží se tak chovat, což se dá zvládat, když se zdravotní stav lepší, ale vždycky se objeví nějaká slabá chvilka, kdy i ten největší drsňák potřebuje pochovat. Tím spíš, pokud je stejně jako já mediálně známou tváří a dočítá se o sobě v bulváru, že umírá. Nemluvě o tom, jak podobné novinové zprávy doléhají na jeho okolí. Já sice byla zpočátku rozhodnutá na všechny ty lživé články vůbec nereagovat, ale když v jednom bulvárním plátku vyšel už zmiňovaný titulek, že chemoterapie nezabírají a já prohrávám svůj boj s rakovinou, tak se z toho moje milovaná tchyně téměř zhroutila.

Rozjela jsi kampaň Chceš žít jako já.

Chtěla jsem varovat a zároveň pomoci lidem, kterým se tohohle varování nedostalo včas, stejně jako mně. Proto jsem se svlékla doslova do naha, já, která se stydí, i když je úplná tma a má čepici na hlavě. A teď stojím nahá uprostřed Václaváku a říkám: "Podívejte se na mě, co se mi stalo! Nebuďte tak hloupé jako já a jděte se nechat vyšetřit včas!" Bylo samozřejmě štěstí, že se nám podařilo pro tuhle kampaň nalézt partnery, kteří nám pomohli.

Reklamní agentura nám vytvořila veškerý vizuál, kamarádka Slobodanka Radun, která mi dělala klip k písničce Večernice, natočila spot a Česká televize ho slíbila odvysílat. Hned jsme se taky shodly, že to nemůže být nic líbivého, kde by hezky nalíčená Anna K. říkala: "Jděte se nechat vyšetřit na rakovinu nebo umřete." Nic takového! Chtěly jsme drsné varování Chcete dopadnout jako já? Proto jsem ten spot taky natočila s holou hlavou a celá oteklá po kortikoidech. Chtěly jsme, aby to šokovalo a děsilo, protože co jiného než strach nakonec člověka přiměje vydat se k doktorovi? To je pointa celé mé kampaně.

A funguje?

Má obrovskou odezvu! Dostávám spousty dopisů a e-mailů od žen, které tahle kampaň oslovila. Jsou to velice privátní psaní, takže je nebudu veřejně vyzrazovat. Ale jednu reakci říct mohu. Byl to vzkaz, který mi jedna žena, jež neuvedla jméno, poslala na diskusní fórum na mých webovkách, kde si ho může kdokoliv přečíst. Napsala mi: Díky vám jsem přišla včas. Děkuji. Koukala jsem na to asi pět minut a strašně mi bušilo srdce. Pak jsem si řekla - má to smysl! A to je strašně silné vědomí ve chvíli, kdy člověka všechny tyhle aktivity už trochu vyčerpávají. Z nejhoršího jsem sice venku, poslední testy prokázaly, že krev je dobrá, všechny výsledky jsou v pořádku, ale člověk nikdy neví.

Proto ses rozhodla uspořádat dva koncerty?

To je spíš jen taková nadstavba k mé kampani Chceš žít jako já?, která bude pokračovat i v příštím roce, a to daleko masivnějším způsobem. Teď jsem si chtěla jen vyzkoušet, jestli to může fungovat. A co se týká těch dvou koncertů, pak původně měl být jen jeden v Lucerně, u příležitosti vydání mé nové desky. Začali jsme na ní dělat ještě předtím, než mi našli rakovinu, takže do letošního podzimu měla být hotová. Tehdy jsme si taky zamluvili Velký sál Lucerny, což se musí dělat s časovým předstihem.

Desku jsem z pochopitelných důvodů nenatočila, ale Lucernu se mi rušit nechtělo. A tak mě napadlo koncert pojmout jako mé osobní poděkování a výtěžek dát na přístroj diagnostikující rakovinové nádory. Věděla jsem od paní primářky, o kolik by nemocnici usnadnil vyšetření, ale že takový přístroj dosud v České republice není. A protože oni pro mě byli po celou dobu léčby obrovskou oporou, chtěla jsem jim nějakým způsobem poděkovat. Tak vznikl koncert Žiju, zpívám a děkuju.

A jak je to tedy s tou novou deskou?

Koncert nemá s deskou nic společného, to jsou dvě věci, které se snažím jednoznačně oddělit. Tohle je charitativní koncert na podporu nemocnice, která mi zachránila život. A moje deska možná vyjde někdy na jaře. Ale nechci to příliš plánovat. Nikdy jsem moc neplánovala a po téhle životní zkušenosti už vůbec ne. Jeden totiž nikdy neví...

CELÝ ROZHOVOR S ANNOU K. SI MŮŽETE PŘEČÍST V NOVÉM VYDÁNÍ MAGAZÍNU VÍKEND, nebo ZDE.