Havlův muž rekapituluje uplynulých dvacet let s Václavem Klausem. Ale opatrně

Pustit se do kritického rozboru dvacetiletého politického působení Václava Klause je ošidná záležitost. Každý autor, který se k takovému podniku odhodlá, se musí připravit, že bude označen za "zoufale zaujatého člověka, trpícího nenávistí" vůči mimořádné osobnosti českého polistopadového vývoje, což je dnes už tradiční obrana Klausova okolí.

Takovému analytikovi hrozí nejen to, že bude přeslechnut tam, kde by měl být slyšen nejhlasitěji - tedy v okruhu lidí kolem Václava Klause i v jeho samotném centru -, ale že jeho dobře míněnou snahu coby předpojatou oslyší i ostatní. Nebezpečí přeslechnutí ještě vzrůstá, je-li analyzující autor k takové nenávisti "předurčen" tím, že byl dlouhé roky blízkým spolupracovníkem Klausova ideového protivníka Václava Havla.

Jiří Pehe, bývalý Havlův politický poradce, si byl tohoto rizika vědom. Proto v nové knize Klaus zvolil nejprostší úkrok stranou a prakticky celou ji vystavěl na lineárně odvíjeném popisu politických činů Václava Klause v posledních dvaceti letech. Mimochodem, není právě taková opatrnost hrozivým důkazem Klausovy veřejné moci, když se jí nedokáže zbavit ani tak profesně a osobnostně silný autor, jakým je Jiří Pehe?

Instrumentalizace ideologie

Nic nového se tu zdánlivě nedozvíme, v opakování proudu času se však ostře připomínají všechny zvraty a rozepře v Klausově jednání, takže už tento "obyčejný referát" naznačuje, že máme co dočinění s politikem vnitřně dosti nevyrovnaným. Vypadá to, prozrazují fakta, že uvnitř Václava Klause dlí silný politický rozpor. Na jedné straně touha naplňovat ideologický konzervativní ideál, "být ideologickým vzorem" - v subjektivním i objektivním smyslu.

Na straně druhé potřeba být navzdory všemu u moci, což se s ideologickou čistotou, která je v Klausově rétorice často totéž co čistota zdravého Rozumu, mnohdy neslučuje. Jiří Pehe tento základní rozpor viditelný na Klausově vývoji od ovládnutí Občanského fóra v roce 1991 po druhé prezidentské působení vystihuje až v závěrečné, nešťastně stručné, jakkoliv přesné analýze.

"Důležitá byla Klausova neobyčejná schopnost vykládat po svém 'klasiky', jejichž myšlenky údajně tvořily páteř jeho ideového světa. Jeho postupné odmítání občanské společnosti, decentralizace nebo příliš silné soudcovské moci nevycházelo z klasiků, jimiž se zaštiťoval on i jeho stoupenci, ale z jeho zcela pragmatického výkladu konzervativních a liberálních idejí tak, aby odrážely jeho politické potřeby."

Jiří Pehe se domnívá, že právě tento rys - ideologická vyhraněnost na rétorické úrovni, která se prakticky aplikuje zcela výběrově, v souladu s politikovou "vůlí k moci" - umožnil Václavu Klausovi strhnout davy, neboť právě to byl model chování, jejž si většina zvykla následovat v dobách komunismu.

"Instrumentalizace ideologie," shrnuje vtipnou aliterací Jiří Pehe. Tato vnějškovost politického přesvědčení, využívání ideologie jako ochranného pláště a zároveň útočné zbraně, pak Václavu Klausovi dovolila kritizovat elitáře-intelektuály z intelektuálně-elitářské pozice, přihlížet privatizaci bez dobré legislativy či pumpování peněz do ekonomiky prostřednictvím státních bank...

Romantický sebecentrik

Peheho analýza je nejobjevnější ve chvíli, kdy se snaží najít Klausovy ideové kořeny. Žádný Friedrich von Hayek nebo Margaret Thatcherová, nýbrž rakouská škola "demokratického revizionismu" Josepha Schumpetera. "Schumpeter byl kritikem klasických teorií, v nichž je demokracie považována za 'vládu lidu, skrze lid a pro lid'. Skutečná vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura, instituční rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí... Pro kapitalismus je podle Schumpetera největším nebezpečím vrstva frustrovaných intelektuálů..."

Největší ochránce demokracie a bojovník za svobodu Václav Klaus se v schumpeterovské optice jeví jako politik, který nadřazuje formy nad obsahy, mechanismy nad jejich produkty, umělé hierarchie nad vnitřní provázanost, funkci nad smysl, legalitu nad legitimitu. Svoboda se ztrácí v koutě, svázaná pravidly, jež se nezpochybňují ani nereflektují, tudíž nežijí.

Jak Václav Klaus několikrát prohlásil - naposledy letos 17. listopadu -, aby různé postmoderní proudy nenarušovaly náš pevný svět standardní demokracie - nic takového ale neexistuje, tak jako neexistuje "standardní kapitalismus". Jenže ony "postmoderní proudy" jsou právě výrazem svobody, snahou popsat či zachytit napětí mezi protiklady, které nelze jako v Klausově představě smazat tím, že se jedna část světa na základě libovůle řečnícího elitáře prostě škrtne.

Kniha přináší vzácné a komplexní svědectví o tom, jak Václav Klaus během své kariéry vylučoval odlišnosti právě ve jménu iluzorní standardnosti, a jak naopak všechno stahoval do centra, v němž alespoň ze začátku stál on sám. Začalo to stranickou standardizací Občanského fóra, kterou Jiří Pehe ještě považuje za pozitivní, protože se s Václavem Klausem shodne v tom, že základem demokratického společenství musí být stranický systém. A vše pak vyvrcholilo obviněním, že všemožné aktivistické snahy - ekologické, humanitární a jiné - představují nové podoby komunismu.

Václav Klaus - ukazuje Jiří Pehe - se nikdy nesmířil s tím, že už neexistuje jediné přehledné a organizační centrum, a proto ho ve svém myšlení neustále a tvrdohlavě supluje, doufaje nejspíš, že ho nalezne někde uvnitř sebe. To je také důvod, proč Klausovy proslovy a činy vypadají někdy tak absurdně - jsou totiž výsledkem srážky vzpurné reality a nenaplněné, romanticky sebestředné touhy po pevném řádu světa.

Krátké, příliš krátké

Jiří Pehe si všímá i jiných stránek politika Václava Klause. Stručně popíše rozdíl mezi klasickým a Klausovým výběrovým populismem, po chvíli se soustředí na jeho používání jazyka, jenž současný prezident vždy chápal jako mocenský nástroj. Ve všech těchto ohledech Jiří Pehe vystupuje v roli pečlivého pozorovatele, formuluje přehledně, jen bohužel poněkud stručně, jako by analýza byla pouze přípravou k podrobnější studii.

Postava Václava Klause, především jeho vliv na myšlení české společnosti a její politický diskurz, tedy i po velmi užitečné, převážně publicisticko-politologické knize Jiřího Peheho dál čeká na zevrubnou sociologickou, lingvistickou a filozofickou pitvu. Ne že by se česká společnost bez takového bádání neobešla, ale pokud chce porozumět sama sobě, musí řezat právě tady. Jedině tak najdeme odpověď na možná nejdůležitější otázku obnovené svobodné republiky: Čím to – co se s námi stalo? -, že Václav Klaus vydržel na politickém vrcholu jako jediný porevoluční politik více než dvacet let?

Tři tváře anděla

Analytik vytunelované demokracie

Jiří Pehe (1955) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1981 emigroval do Spojených států, kde v roce 1985 absolvoval na Škole mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Poté pracoval ve Svobodné Evropě a v letech 1997 až 1999 byl ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Nyní je ředitelem New York University v Praze. V roce 2002 vydal knihu Vytunelovaná demokracie, letos pak soubor politických esejů Demokracie bez demokratů. V roce 2006 také publikoval román Na okraji zmizelého, o tři roky později Tři tváře anděla.

 

Václav Klaus byl během let uplynulých od listopadu 1989 ministrem financí, zakladatelem a předsedou ODS, premiérem, předsedou Poslanecké sněmovny PČR a nyní je prezidentem. V tomto směru je osobností výjimečnou, a proto mu Jiří Pehe věnoval celou knihu.