Filozofická fakulta vyslala Tesilovou kavalérii, aby udělala účet husákovské normalizaci

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století nabízejí dodnes materiál k přemýšlení. Zvláště u nás, kdy se výraz normalizace stal synonymem pro společnost založenou na oficiálně sdílené lži. Invaze z roku 1968 byla interpretována jako bratrská pomoc a režim opřený o okupanty se snažil svou existenci legitimizovat všemi prostředky. Nevynechal ani populární kulturu, jak dosvědčuje sborník příznačně nazvaný Tesilová kavalérie.

Upocená doba

Jedenáct autorů z pražské Filozofické fakulty UK zkoumalo normalizační filmovou a seriálovou tvorbu, pop music a další fenomény včetně módy, kutilství či kremačních projevů. Na různých příkladech autoři ukazují proměnu ideologických vzorců i snahu režimu překódovat dědictví šedesátých let na neškodný "tesilový" prefabrikát. Od budovatelské bojovnosti přechází propaganda k diskurzu udržování klidu a uzdravení se z poblouznění. V kultuře se rezignuje na nefunkční koncept socialistického realismu a důraz se přesouvá právě na populární kulturu.

"Každá totalita o sobě lže jako o neútlaku," píší autoři. Praktiky ideologické manipulace ukazují jednak na explicitně prorežimních dílech typu Majora Zemana, Okresu na severu či skrytěji Ženy za pultem, jednak i na zdánlivě neproblematických komediích a pohádkách, jako byly snímky Na samotě u lesa, Kulový blesk či Ať žijí duchové!

V porovnání s filmy nové vlny jim prý chybí autentičnost – realita je hladší, problémy malichernější, tíživost světa zmizela. "Ve Smoljakových a Svěrákových filmech," míní Michaela Petránková, "divák nepozoruje realitu, nýbrž uměle vykonstruovaný svět."

Podobnou tendenci vidí Petr A. Bílek i v tehdejší pop music, pro niž je mimo jiné typické estrádní televizní aranžmá s velkými tanečními orchestry, které sugerují pocit "kolektivního týmového díla, výsledek harmonické práce celého organismu". Ostatně státotvorný prvek nalézá autor i v popěvcích Františka Ringo Čecha či Jiřího Schelingera.

Totální indoktrinaci ilustrují eseje o tělovýchově, módě či pohřebnictví. Režim si zkrátka nárokoval svého občana ve všech sférách. Od vítání nových občánků, jež mělo nahradit institut křtu, přes manifestaci "kolektivního těla" při spartakiádě až po kremaci s projevy vytěsňujícími metafyziku ve prospěch všesoudružského pozemšťanství.

Metaforou doby by se pak mohlo stát oblečení z neprodyšné syntetické látky, do níž se lidský pot nevsakoval, nýbrž stékal po těle celé této upocené éry.

Čekání na Gogotta

Je jistě dobře, že i naši akademici už začínají brát na vědomí populární kulturu, jež tvoří významnou součást společenského klimatu. Přesto se však nevyhnuli jistým nástrahám. Kromě generalizace a redukce člověka na pouhý objekt normalizace mají tendenci přikládat na pop-kulturu neadekvátní měřítka.

Oddechová produkce je ze své podstaty úniková a za normalizace se projevil podobný efekt jako v době protektorátu. Vznikla řada zábavných děl, z nutnosti oproštěných od časovosti, jež se díky tomu dodnes těší oblibě. Tento národní paradox nestojí za moralizování.

S postmoderní výbavou totiž lze nalézt poplatnost době vlastně v čemkoli. Ve Svěrákových filmech je jí jistě mnohem méně než třeba v Čapkově pohádce o pejskovi a kočičce, když slavili 28. říjen. Některé ideové analýzy tak působí až směšně. Viz hypotéza, že "import spaghetti westernů s Budem Spencerem a Terencem Hillem dokázal v normalizačním Československu vítaně devalvovat étos klasických westernů akcentujících boj Dobra se Zlem".

Celkově však musíme Tesilovou kavalérii přivítat. Obsahuje řadu cenných postřehů, výtečné kalendárium – a hlavně tolik potřebnou paměť. Až zase bude Karel Gott, symbol oné éry, dostávat medaili Za zásluhy o stát, připomeňme si, že už roku 1979 obdržel čestný diplom Leninského komsomolu za upevňování přátelství mezi naší a sovětskou mládeží. Nic víc, nic míň. Jen paměť.

Videoukázky: práce a zábava sjednocené v ideologii

Nejslavnější normalizační seriál Žena za pultem nyní s úspěchem reprízuje televize Barrandov. Z úst vesměs výborných herců v něm lze vyslechnout věty jako: "Dnes dovezli omylem dva tisíce čokoládových zajíců" či "Je tolik banánů, že už to ani nemám kam dávat". Seriál se dočkal i pozdějších parodii, jako na tomto videu.

Název knihy Tesilová kavalérie je odvozen z jiného normalizačního televizního "monumentu" - seriálu Plechová kavalérie.

Lámala se sedmdesátá a osmdesátá léta a Československá televize nasadila třináctidílný seriál Inženýrská odysea. Po prodavačkách z potravin a zemědělcích přišli na obrazovku jako hlavní hrdinové inženýři.

Psal se rok 1977, Karel Gott zpíval v estrádách Lady Karneval, tanečnice se vlnily a chartisti seděli – nikoliv však v publiku, ale ve vyšetřovací vazbě.

Tvrdý rock většinou dráždil normalizační kádry, přesto v krotké podobě pronikl i do televize. Cenzory dokonce ani nepohoršily erotické kreace tanečnic v "klipu" k písni Nám se líbí, kterou zpíval Jiří Schelinger. Jen se nesmělo zpívat, že kromě Drakuly pijí lidem krev i komunisti.

Kontakt se západní popkulturou byl v normalizačním Československu přerušen. Když už v zemi výjimečně vystupovali nějací "západní" zpěváci, prijížděli spíš z jihu jako italský bard Drupi. Ten dokonce nazpíval duet s Hanou Zagorovou.