Nápoj lásky přijel do Národního divadla na pásovém dopravníku

Středeční premiéra Donizettiho Nápoje lásky s Kateřinou Kněžíkovou, Alešem Brisceinem, Ondrejem Mrázem a Jiřím Hájkem v hlavních rolích byla příjemným zážitkem a potěšením. Mimo jiné z toho, že i v Praze je možné slyšet a vidět pěkné hudební divadlo, moderní a vydařené.

Je povzbuzující zjistit, že přes některé mnohaleté rozporuplné divácké zkušenosti a přes skeptické pohledy na současnou tuzemskou operní praxi jsou teď přece jen k dispozici mladí domácí interpreti, schopní nastudovat klasiku na úrovni srovnatelné se zahraničím. Často se marně vzdychá nad zdejším standardem operního umění. Po zhlédnutí Nápoje lásky je jasný důvod k optimismu.

Jednoduchá zápletka opery, prvně hrané v roce 1832, se pohybuje kolem domnělého „nápoje lásky“, roztouženého a naivního mládence a lehkomyslné dívky. I když elixír samozřejmě nefunguje, komedie nakonec dobře dopadne.

Sopranistka Kněžíková, která už na sebe v poslední době vícekrát výrazně upozornila, zejména v Mozartovi, hraje a zpívá Adinu jako dívčí postavu svého věku – nejprve koketující a přelétavou, posléze proměněnou, vroucně milující. Je přirozená, svůj jasný hlas ovládá s čím dál větším nadhledem a nemá problémy s herectvím. Tenorista Briscein už získal v hlavních rolích větší ohlas nejen doma, ale také v zahraničí. Hraje i zpívá čistého a bezelstného Nemorina velmi trefně a jeho pěkně zbarvený lyrický hlas dozrává k síle a zběhlosti. Známá „zamilovaná“ árie, jeden z největších hitů v repertoáru světových tenoristů, se mu podařila velmi dobře.

Slovenský basista Mráz ve výsostně komediální roli hochštaplera „doktora“ Dulcamary pobavil – a když přišlo na rychlé italské brebentění, u postav tohoto hudebního a psychologického typu charakteristické, obstál také na výbornou. Dirigent David Švec vedl celý večer přesně, s pěkným spádem a s plným cítěním do nálady situací.

Na inscenaci je znát, že jsou pod ní podepsáni tvůrci příliš neprovázaní s běžným operním provozem a vzdálení obvyklým klišé, tvůrci mimo establishment, zběhlí hlavně ve sféře tanečního umění a autorského a alternativního divadla.

Simone Sandroni, který stojí za režií a choreografií, i Lenka Flory, výtvarnice scény a kostýmů, spolupracují navíc už řadu let. Podařilo se jim proto na jevišti vytvořit v opeře nepříliš často vídanou jedinečnou divadelní iluzi prostoru a prostředí, barvitou i poetickou. Dokázali rozehrát humorné situace i dojmout a celkově najít kompromis mezi reálnou popisností, nadsázkou a abstrakcí. Zpřítomnili slunečný den, hemžení obyčejných lidiček i upřímné city.

Z plakátů, které se objevily i v pražském metru, kdekdo ví, že se v této inscenaci Nápoje lásky jezdí na motorce. Ale nejde o žádnou násilnou nebo trapnou modernizaci. Další podobnou rekvizitou je malé auto, dodávka, typická italská tříkolka, ve které skutečně Dulcamara jezdí po jevišti.

Vesničané, stejně jako ústřední pár, jsou oblečeni civilně, vojáci jakoby naopak vypadli ze staré operety. Přenesení příběhu do nové doby a ryze divadelní mísení starého a nového, tradičního a nápaditého, je však naprosto přirozené.

A zapomenout se nedá na neodolatelné využití pásového dopravníku. Duet, při kterém na něm jako na pohyblivém chodníku Adina neustále uniká Nemorinovi a při kterém se na něm naopak on marně snaží dívku dostihnout, by klidně mohl vstoupit do učebnic.