Brit Michel Faber napsal parafrázi Ježíšova příběhu

Na opus magnum britského autora Michela Fabera (1960) - rozsáhlý historický román Kvítek karmínový a bílý - v českém překladu stále čekáme. Nicméně mezitím nám jako předkrm bylo naservírováno několik drobnějších próz: celosvětově úspěšný román Pod kůží, povídková sbírka Fahrenheitova dvojčata a naposledy novela Evangelium ohně, jež vychází v edici Mýty, založené autorovým domovským nakladatelem Cannongate.

Zmíněná edice, již českým čtenářům předkládá nakladatelství Argo, se zaměřuje na přepracování mýtů v moderní próze. To je vymezení poměrně nesmyslné, jelikož je příliš široké - vešla by se do něj značná část literatury 20. století, třeba James Joyce nebo T. S. Eliot. Jedinečnost projektu Mýty však spočívá v tom, že texty jsou psány na zakázku. Člověku, který ctí autorskou svobodu, může toto omezení připadat nešťastné. Na druhou stranu, nepozná se velký autor podle toho, že z jakékoli pasti dokáže utéci a napsat příběh podle sebe?

Příběh z archivu

Michelu Faberovi se to podařilo dokonale. Přitom necílil nijak nízko - na rozdíl od ostatních autorů, kteří se zhusta zmocňovali mnohokrát přepsaných mýtů starého Řecka, sáhl rovnou po ústředním mýtu západní civilizace, totiž po evangeliu.

Michel Faber přitom využil žánru v současné literatuře velice oblíbeného, totiž takzvaného románu z archivu, kdy protagonista, většinou akademik, najde nějakou zajímavou památku a zaplete se do strhujícího příběhu, jenž zcela změní jeho život. To je schéma populárních filmů s Indianou Jonesem, Larou Croftovou, na náročnější úrovni pak například románů Umberta Eca nebo Posedlosti A. S. Byattové.

Hlavní hrdina Faberovy prózy je nepříliš úspěšným odborníkem na aramejštinu, který je vyslán do Iráku, aby zde navázal spolupráci s místním muzeem. Než se však cokoli stihne domluvit, stane se muzeum terčem pumového útoku, při němž z jedné plastiky vypadnou aramejsky psané svitky popisující Ježíšovu smrt, údajně z pohledu očitého svědka.

Theo, jak se případně jmenuje hlavní hrdina, se nezdržuje - jako třeba protagonista románu Michaela Frayna Po hlavě - nějakými úvahami, zda-li si může svitky ponechat, či nikoliv, nýbrž je prostě a jednoduše sbalí a okamžitě začne licitovat s nakladatelem o vydání.

Na rozdíl od jiných hrdinů podobně laděných příběhů není Theo nucen o svůj poklad bojovat, jeho jediným úkolem je náležitě jej zpeněžit. To se mu docela daří a právě prostřední pasáž novely, kdy se hrdina snaží vyrovnat s nově nabytým statutem literární celebrity, kterou agenti vodí jako cvičeného medvěda od jednoho čtení ke druhému, je nejpovedenější a nejvtipnější - za zmínku stojí zejména Theovo obsesivní pročítání recenzí na serveru Amazon, v němž jako by autor zúročoval vlastní zkušenost.

V Ježíšově kůži

Theo se skutečně slavnou osobností stane, kniha se prodává velice dobře, nicméně velmi záhy mu dochází, že to vlastně není úplně to, co očekával. Masový úspěch je vykoupen neporozuměním. Uznání za objevení svitků - jakkoli náhodné - se mu nedostane, zato peněz a nadšeného přijetí těmi, kteří ho považují za druhého Dana Browna a jsou přesvědčeni, že si vše vymyslel, ano.

Jiní lidé ale Thea naopak pokládají za vyslance pekla, protestují proti němu, ba se ho pokoušejí i fyzicky zlikvidovat. V poslední části knihy se tak Theo stává jakýmsi novodobým Ježíšem, něčím se příběh dokonce podobá známému filmu Ježíš z Montrealu - i autobus číslo 12, jímž Theo z románu mizí, odkazuje k dvanáctero zastavením křížové cesty.

Evangelium ohně je dobře napsanou, a tedy čtivou knížkou. Jde spíše o novelu než o román, autor se nezdržuje detaily ani ozdobami, jde přímo k cíli, což textu dodává značnou dynamiku. Tu naštěstí zachovává i vynikající český překlad, který umožňuje vyniknout zejména vtipu a komice Faberova vyprávění.