Tvrdohlavý Róna: Malíř netvorů a mytického bezčasí má velkou monografii

Výrok "nechci dělat žádný varianty. Žádný rozmělňování. Vždycky chci všechny varianty zformovat v jednom díle, aby bylo totální," který by mohl být uměleckým krédem, pronesl malíř a sochař Jaroslav Róna v rozhovoru pro Mladý svět v roce 1989.

Populární týdeník tehdy přinesl na obálce fotografii deseti umělců skupiny Tvrdohlaví a rozhovorům s některými z nich věnoval velkou část svého obsahu. Pro Rónu, kromě Jiřího Davida a Stanislava Diviše nejviditelnějšího z Tvrdohlavých, byl počátek skupiny důležitým obdobím jeho kariéry. Odpovídá tomu i prostor, jejž v monografii Jaroslava Róny Tvrdohlavým věnoval kunsthistorik Jiří Olič, který je hlavním autorem textů. Na konci minulého roku knihu vydalo nakladatelství Gallery.

K historii Tvrdohlavých má Olič coby pamětník i osobní připomínky. Například když vzpomíná na ostrou kritiku Milana Knížáka, jenž těsně před vznikem skupiny znectil práce většiny jejích členů. Podle Oliče to však byl jen výpad umělce, jehož práce se ocitla v "kvalitativně sestupné fázi".

Byl to právě Róna, který název Tvrdohlaví vymyslel. Skupina, která představovala umění spřízněných umělců a současně svou neoficialitou manifestovala svobodomyslnost, vznikla v roce 1987 po úspěchu několika neoficiálních skupinových výstav.

Zapřené obrazy

O členech Tvrdohlavých rozhodla trojice umělců: David s Divišem, absolventi AVU, a Róna, původem z UMPRUM. Spojení umělců dvou nejsilnějších, a především konkurenčních pražských škol bylo silnou kartou skupiny.

Jiří Olič si všímá příznačného detailu: Pracovitý Róna, který maloval i několik desítek pláten ročně, na první výstavě Tvrdohlavých nevystavil žádnou ze svých nových prací. V roce 1987 byl již poměrně známým malířem, věhlas mu přinesly obrazy s mytickými náměty. Temné, lidmi opuštěné či dosud neosídlené krajiny, v nichž žijí jen šelmy.

Tehdy se od prehistorie ve svém díle odvracel. Jak naznačuje Olič, nebyla to Rónova nejistota či malé sebevědomí, že se rozhodl svůj nový vývoj na přehlídce Tvrdohlavých zapřít. "Vsadil na jistotu starších a známějších obrazů a chtěl být hoden pověsti malíře netvorů a mytického bezčasí, která ho předcházela."

Výstavy Tvrdohlavých prosluly doprovodnými akcemi, do divadelních skečů a happenigů se promítaly další aktivity umělců.

Róna spolupracoval s Divadlem Sklep a spolu s Františkem Skálou a Alešem Najbrtem vytvořili Tros Sketos. "Dělali jsme si srandu z Jany Koubkové, z jejího kvílivého jazzování a sketu, z toho, co jsme z hloubi duše nesnášeli. Takže jsme to okamžitě začali dělat," říká Róna.

Příliš velká ega

Druhá pražská výstava Tvrdohlavých se konala ve Špálově galerii od září do října 1989 a tehdy se projevila "prasklina" ve skupině. Horní patro galerie si pro sebe zabrali jen David s Divišem, kteří nesouhlasili s pracemi svých kolegů. Lavina změn, jež následovala po listopadové revoluci, uspíšila konec Tvrdohlavých. Po třetí výstavě v roce 1991 se skupina rozpadla.

V Rónově monografii kromě solidní obrazové části, která mapuje všechny odbočky a hlavní proudy jeho tvorby, nechybějí ani umělcovy literární práce - divadelní hra Boj o Ještěd či zápisy snů.

Oličův výklad nepostrádá výstižné detaily. Cituje dobové kritiky a nachází také otisky Rónova osobního života v díle. Polemizuje s dobovými výklady, odmítá například tezi, že v sedmdesátých letech existovalo cosi jako alternativní výtvarná scéna. "Nesmysl, nevím o nikom, kdo by chtěl být pouze alternativní. Každý chtěl být především úspěšný."

 
Jaroslav Róna se vyjadřuje na plátně i v bronzu. Jeho nejslavnější realizací z posledních let je pomník Franze Kafky na pražském Starém Městě. Je však také autorem temných mytických krajin bez člověka. (Vlevo Velká spalovna, Berlín, 2008.) Jeho sochařské tvorbě dominují robustní archetypální postavy a zvířata ( Sedící čert, 2008).