Warholovy lebky, které inspirovaly Hirsta, jsou vystaveny v Praze

Každý den, než vyrazil do práce, se zastavil u domácího oltáříku a spolu s matkou se pomodlil. Andy Warhol, provokativní americký umělec, který se uměl prosadit a suverénně využívat médií, nepopřel východoevropskou mentalitu zděděnou po rodičích. Ale úzkostlivě ji skrýval.

Výstava Andy Warhol a Československo, která začala minulý týden v pražské galerii Dvorak Sec Contemporary a potrvá do 27. února, se pokouší leccos z Warholovy neveřejné tváře odkrýt. Důkladnější v tom bude chystaná stejnojmenná kniha Ruda Prekopa a Michala Cihláře, která vyjde letos v létě.

"Od své mámy přebíral hodnoty, které jsou ryze naše - citovost, plachost, religiozitu," říká fotograf Rudo Prekop, původem z Košic, který slovenské kořeny Andyho Warhola objevuje už více než dvacet let. "Byl prodlouženou rukou své matky. I ona byla kreativní, měla ten dar od Boha, Andy rozvinul její talent," tvrdí fotograf.

Warhola se báli

Prekop se v osmdesátých letech při studiích v Praze seznámil s grafikem Michalem Cihlářem. Společně se nadchli pro možnost, že by Warhol mohl mít své muzeum na východním Slovensku. "Dočetli jsme se tenkrát v novinách, že jeho bratr John, viceprezident Warholovy nadace, může zprostředkovat zápůjčky i dary obrazů, pakliže tady vznikne nějaká stálá expozice Andyho Warhola. Nikdo se ale do jednání s ním nehrnul, nikdo nebyl kompetentní, všichni se tenkrát báli," vzpomíná na konec komunistického režimu Prekop.

Právě on s několika dalšími umělci a kurátory rozběhl kampaň a v roce 1991 bylo Muzeum moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborcích, nedaleko rodiště Warholovy matky v Mikové, otevřeno.

Nasazení přineslo Prekopovi osobní kontakty s rodinou slavného umělce. Když se později vydal do Ameriky, snadno se setkal nejen s příbuznými, ale také s přáteli a kolegy Andyho Warhola. Mluvil například s významným galeristou Leo Castellim, který jako jeden z mála věděl, že Warhol byl řeckokatolického vyznání. Galerista to prý považoval v newyorském prostředí za exotické. Umělcova teta zase prozradila, že než pop-artový král odešel do pověstné Factory, každé ráno se s maminkou pomodlil.

"Cennosti z rodinného archivu se k nám samy valily jako sněhová koule. Bylo by škoda jich nevyužít," říká fotograf, který teprve před pár týdny odevzdal grafikovi maketu chystané knihy.

Patnáct minut navždy

Pražská výstava představuje několik proslulých děl vedle málo citovaných, převážně černobílých prací. Jsou tu Warholovy lebky, které inspirovaly k několika parafrázím britského umělce Damiena Hirsta, černobílá serigrafie Mona Lisa, elektrické křeslo nebo portrét matky Julie Warhola. Celkem pětatřicet originálů původem z muzea v Medzilaborcích.

Objevnější jsou však další exponáty: je tu reklama, kterou Warhol vytvořil v roce 1955, jsou tu archivní fotografie a také rodinné snímky z Andyho dětství či z jeho pohřbu. K nim je přiložen list papíru s poněkud unylou a povrchní pohřební řečí kněze (nejpamátnějším bonmotem je věta, že Andy "byl navždy na patnáct minut slavný") a také svaté obrázky ikon, na jejichž rubu jsou vytištěné přímluvné modlitby za zemřelého umělce.

Umělecko-dokumentární výstava přináší do aktuální galerijní nabídky v Praze lesk světové hvězdy. Navíc naznačuje, že by chystaná kniha Andy Warhol a Československo nemusela být jen další z tuny tiskovin, které každoročně o populárním umělci vychází a které opakují stále dokola stejné informace.