Amputovanou ruku může nahradit Oscar: film 127 hodin vstupuje i do českých kin

Pětapadesátiletý britský režisér Danny Boyle je jedním z nejpozoruhodnějších filmových tvůrců své generace; na každý jeho nový film čekají netrpělivě jak kritika, tak miliony fanoušků po celém světě. Už od poloviny devadesátých let, kdy stvořil generační výpověď v podobě filmu Trainspotting, je každý jeho nový titul právem světovou událostí. Před dvěma lety Boyle korunoval svou dosavadní filmografii hned osmi Oscary pro svůj snímek Milionář z chatrče, který se na ceremoniálu udílení cen akademie stal i nejlepším filmem roku 2008.

Není tedy překvapením, že Boylův nejnovější film, nazvaný výmluvně 127 hodin, provázela velká pozornost médií i fanoušků už během samotného natáčení. Dnes vstupuje do českých kin – tentokrát s šesti nominacemi na nejprestižnější sošku a s oprávněnou reputací oscarového "černého koně".

Boyle se chopil skutečného dramatického příběhu horolezce Arona Ralstona, který v roce 2003 na dlouhých pět dní (respektive právě oněch 127 hodin) uvízl v průrvě v nehostinných skalách utažského kaňonu Blue John pod ohromným balvanem, aniž dal komukoliv předem vědět, kam během své osamělé horolezecké výpravy míří. Poté, co těžce zraněnému muži došlo jídlo i voda, se po desítkách hodin utrpení a marného čekání v touze přežít za každou cenu odhodlal k fatálnímu, zlomovému (a pro mnohé možná dodnes nepochopitelnému) řešení: v zoufalé snaze vymanit se ze smrtící pasti si Ralston za plného vědomí tupým příručním nožíkem amputoval předloktí.

Bylo jen otázkou času, kdy se všeobecně známého a hojně medializovaného Ralstonova příběhu ujmou filmaři. Fascinující odhodlání sedmadvacetiletého muže zachránit si život i za cenu vlastního doživotního zmrzačení je nepochybně inspirativním námětem, který však mohl snadno sklouznout k banálnímu, kýčovitě nesnesitelnému patosu. To by se jej však nesměli ujmout Danny Boyle a jeho dvorní scenárista Simon Beaufoy.

Boyleovy ingredience jsou přitom v podstatě stále stejné – dějově relativně jednoduchý příběh, jemuž vévodí výrazný hlavní hrdina a všechno, jen ne lineární způsob vypravování děje. Podobně jako v Trainspottingu, Milionáři z chatrče a koneckonců i v diskutované Pláži tu totiž hlavní roli hraje nikoliv hrdina sám (tady zpočátku až nesnesitelně sebestředný, protivný sukničkář a velkoměstský floutek Aron ve výtečném podání Jamese Franca), ale spíš jeho pečlivě prokreslené myšlenkové pochody, které prostřednictvím retrospektivních flashbacků, sebereflexe a sugestivních halucinací záhy posouvají ústřední zápletku do výsostně osobní, často až meditativní roviny.

Boyle v netypickém příběhu ubral na jímavých sekvencích, které velkoryse využíval v předchozí indické "romanci ze slumu", a místo toho načrtl minimalistickou novelu o fatální proměně jednoho velkého ega. Dává tu velký prostor výrazně stylizovaným kamerovým záběrům, rychlému střihu, fantastickým vizuálním vjemům, bezbřehé tvůrčí imaginaci. Proti sobě navíc staví záměrně protiklady: detail zoufalého boje o přežití v průrvě zápasí s ohromným celkem monumentálního horského panoramatu, Aronova zprvu sebestředná arogance se po desítkách hodin utrpení pokorně sklání před sílou přírodních živlů.

Výtvarná stránka 127 hodin, v níž se sugestivní detaily a barvitě líčené hrdinovy podvědomé vize a retrospektivní halucinace mísí s velkorysými panoramatickými záběry na Skalisté hory, je mimochodem pro celkové pojetí filmu naprosto klíčová. Jednoduchý příběh s předem známou pointou Boyle důmyslnými filmovými prostředky proměnil ve strhující, dynamickou a emočně nesmírně intenzivní podívanou.

BOJ S EGEM A BALVANEM Danny Boyle se chopil skutečného dramatického příběhu mladého horolezce Arona Ralstona, který v roce 2003 strávil 127 hodin v průrvě utažského kaňonu bez jakéhokoliv konktaktu s okolním světem, zaklíněn pod ohromným balvanem. Hlavní roli městského floutka, kterého okolnosti dovedou k fatálnímu rozhodnutí, výtečně ztvárnil James Franco.