Film Biutiful s Javierem Bardemem míří k Oscarům, ne však zcela právem

O málokterém současném mexickém režisérovi se mluví v tolika superlativech, každý jeho film je událostí. Novinka Alejandra Gonzálese Iňárrita není výjimkou - drama Biutiful bylo nominováno na Oscara za nejlepší zahraniční film a nominaci obdržel také představitel hlavní role Javier Bardem, který si prestižní sošku odnesl už před dvěma lety za hlavní roli v coenovském dramatu Tahle země není pro starý. Je otázkou, jak uspěje tentokrát. Snímek Biutiful, příběh o muži spojeném s barcelonským podsvětím, který umírá na rakovinu a usiluje o mystické smíření se světem, má totiž víc problémů než pozitiv.

Od Babelu k podsvětí Barcelony

Deset let po snímku Amores perros, kterým se Alejandro Gonzales Iňárritu kdysi proslavil, se dá říct, že jeho filmografie se s každým novým filmem sune do stále bezradnějších spojení prvoplánově drastických příběhů se stejně přímočarým přesahem k mysteriózní osudovosti.

Nový film je toho důkazem. Biutiful nechává na ploše dvou a půl hodin stopáže umírat postavu, k níž jako by směřoval veškerý balast života v současné Barceloně, a která má navíc podivnou "superschopnost" komunikovat s mrtvými.

Stejně jako režisérův předchozí film Babel se i Biutiful pokouší vyhovět jak poptávce festivalů, tak publika oscarových filmů. Lepí k sobě kritičnost vůči negativním společenským jevům a dojetí nad pohádkovým přesahováním všednosti k osudové předurčenosti všech událostí.

Trailer k filmu Biutiful (text pokračuje za videem)

Dramatu Biutiful se ale daří oba póly spojovat podstatně hůře než jeho předchůdci. Lépe řečeno, k žádnému spojení tu nedochází. Ve většině filmu se divák brodí bahnem barcelonského podsvětí, které je tu vylíčeno maximálně negativisticky. Hrdinův svět přitom není lemován jen všudypřítomnou bídou nejrůznějších přistěhovalců a dalších existencí odsouzených k životu na ilegálním okraji společnosti. Aby toho nebylo málo, Uxbal má navíc řádně rozložený i osobní život, který se odvíjí od partnerství s ženou, jež vypadá jako hysterická karikatura osob trpících maniodepresí.

Touto chorobou má být skutečně stižena, ovšem snímek nám ji předkládá jako postavu, která je jejími příznaky zcela určena, jako by nebyla touto poruchou nemocná, ale byla přímo jejím ztělesněním.

Bardemův konstantní klid

Samotný příběh, jehož jádrem má být Uxbalovo čelení smrti a smíření se životem, přitom z větší části probíhá na úplně odlišné dějové koleji: hlavní postava si totiž vedle různých nelegálních kšeftíků přivydělává tím, že na pohřbech mluví s mrtvými a sděluje jejich vzkazy pozůstalým.

Tato jeho schopnost není v ději příliš vysvětlená a nejasná zůstává i figura jakési hrdinovy duchovní rádkyně, která mu v jedné z nejnaivnějších scén snímku doporučuje, aby neodcházel ze života nesmířený. Celá duchovní rovina je pak jakoby zvnějšku přilepená na drastickou sociální linii, takže jen umocňuje její zdrcující dopad. Přehnaný tah na city, ve kterém se rozpadá film jako celek na jednotlivé volně slité výjevy, poznamenává i herecký výkon Javiera Bardema v hlavní roli, který vedle oscarové poroty oceňuje i velká část zahraniční kritiky.

Bardem tu dostává obrovský prostor a právě jeho figura je tím, co drží celý snímek pohromadě. Otázka, zda ve filmu dobře hraje, je ale komplikovaná tím, že jeho hrdina vlastně není ucelená postava, ale spíš skrumáž vlastností slepených dohromady tak, aby odkazovaly k různorodým a jinak nesouvisejícím motivům filmu. Bardem však tuto nesoudržnou postavu doslova ustojí.

Jeho herecký projev využívá především fyzické charisma a kromě citově vypjatých chvil je spíš umírněný. Herec dokáže svou postavu zvládnout proto, že její charakterové výkyvy koriguje svým konstantním klidem. Je ale otázka, zda schopnost být věrohodným tělem pro nevěrohodnou figuru v nevěrohodném filmu vlastně zaslouží ocenění.

Bardemův herecký projev využívá především fyzické charisma a kromě citově vypjatých chvil je spíš umírněný