Monumentální díla Adrieny Šimotové vzbuzují v člověku pokoru

Malířka Adriena Šimotová, která dala smysl i nejmenší záděře na povrchu papíru a svými usebranými monumentálními díly získala mezinárodní věhlas, letos oslaví pětaosmdesáté narozeniny.

Jubileum připomíná výstava nazvaná Menší ohlédnutí v Museu Kampa v Praze. Přehlídka prací z let 1975 až 1991 představuje některá z jejích nejslavnějších děl.

Tvorba Šimotové se ale neuzavírá, začátkem dubna začne v malé galerii Galerie Rudolfinum výstava jejích prací z posledních tří let.

Umělkyně, jejíž stářím a nemocemi ohnuté tělo nedovoluje mnoho pohybu, má stále co říct. Tělesné omezení, kvůli kterému musela opustit i svůj letenský podkrovní ateliér, ji navíc inspiruje k novým formám tvorby.

Ateliér si zřídila ve svém nevelkém bytě, a podobně jako Henri Matisse i Adriena Šimotová kreslí pomocí tyčky s přivázaným "špačkem" pastelu na konci. Kresby vytváří také přímo prsty, lehké, sotva postřehnutelné vrstvy někdy nanáší pouze dechem.

Pompejské ostatky

Na Kampě jsou vystaveny Šimotové slavné perforované kresby z počátku osmdesátých let a také vrstvené, prořezávané práce na karbonovém papíře. "Bylo osudové, když mi kamarád fotograf, který pracoval v papírnách, daroval roli karbonového papíru. Ten je z jedné strany bílý a z druhé potažený karbonem, který umožňuje kopírovat kresbu na další navazující vrstvu," popisuje malířka jeden ze svých výtvarných vynálezů.

Trojice úzkých obrazů Strach, Vnoření, Schylování, které tvoří volný triptych, jsou možná nejcitovanějšími díly Adrieny Šimotové. V Museu Kampa před nimi návštěvník znovu zakouší účinek podobný setkání se zkamenělými pompejskými ostatky.

Obrysy člověka vřezané do černobílých vrstev jsou bezprostřední. Šimotová podobu člověka často nestylizuje, naopak tvary lidského těla určují linku jejích kreseb. Umělkyně totiž papírem obaluje svoje tělo i těla svých přátel, záhyby otisků následně rozpracovává, dokresluje, perforuje nebo vyřezává.

Kouzlo triptychu vychází ze dvou kontrastů: postavy jsou ostře řezané, jakoby břidlicové. Ostrost je ale zrazována papírovým materiálem, který je volně zavěšen a jednotlivé vrstvy obrazu se nepatrně chvějí. Ostrost tak kontrastuje s těkavostí.

Druhým kontrastem je protiklad konkrétního a abstraktního. Postavy mají reálný předobraz, zejména Strach je téměř realistickou podobiznou zralé ženy. Realismus se ale ruší tím, jak výchozí tvar každá následující vrstva zrcadlí, posouvá a nakonec deformuje.

Adrieně Šimotové se dokonale podařilo dát abstraktním pojmům konkrétní tvar a také meditativní náboj, který není náhodný. Prořezávané kresby na karbonovém papíře vznikly v roce 1984 během pobytu v bývalém františkánském klášteře v Hostinném v Podkrkonoší.

Rytířem umění

Adriena Šimotová pochází z česko-francouzsko-švýcarské rodiny. Odtud pochází její orientace na frankofonní země, v Paříži absolvovala několik tvůrčích pobytů, mezi mnoha oceněními je i francouzský Řád rytíře umění a literatury.

Byla ženou malíře Jiřího Johna, s nímž a s dalšími umělci spoluzaložila výtvarnou skupinu UB 12 a který předčasně zemřel v roce 1972. Během normalizace nesměla patnáct let oficiálně vystavovat.

POSVĚCENÉ OBRAZY
Meditativní náboj děl Adrieny Šimotové není náhodný. Prořezávané kresby na karbonovém papíře vznikly v roce 1984 během jejího pobytu v bývalém františkánském klášteře v Hostinném v Podkrkonoší. Vpravo detail obrazu Strach.