Dříve skvělá Načeva teď chtěla být dekadentní, ale zůstala průměrná

Projekt alba The Sick Rose, za kterým stojí samorostlá zpěvačka Monika Načeva a anglický zvukový experimentátor Tim Wright, vznikl jako jedna z akcí výstavy Decadence Now!, která hýbala kulturním životem v České republice na konci loňského roku.

Už tento fakt desku z větší části definuje a pomáhá klást otázky - jak může hudba obsažená v devíti skladbách fungovat po skončení výstavy, tedy v době, kdy už je téma dekadence zase zapomenuto? Jak moc s odstupem času samotné hudbě uškodilo úzké provázání s konkrétní akcí?

Načeva v úvodním textu na svých internetových stránkách vysvětluje pozadí vzniku desky těmito slovy: "Projekt má název The Sick Rose a charakterizovala bych jej jako vážnou elektronickou poezii. Plná významová váha leží na textech, které jsem vypracovala z básní české moderny a dekadence devatenáctého století."

Načeva tak tradičně pokládá důraz na texty, stejně jako ve své hudební minulosti, kterou spojovala s poezií spisovatele Jáchyma Topola. Kromě českých dekadentních básníků (Karel Hlaváček nebo Antonín Sova) zařazuje také texty Williama Blakea nebo úryvek z dopisu Franze Kafky.

Ambice desky jsou vysoké - pokusit se zhudebnit slova, která jsou pro svoji všeobecnou známost téměř součástí kolektivního vědomí, je vždy výzva - Načeva ale jako by tušila, že tento úkol není snadný, a samotným nazýváním desky poezií a zdůrazňováním důležitosti textů se snaží odjímat pozornost posluchače od hudební složky alba The Sick Rose.

Na začátku textu jsme zmínili, že Tim Wright je zvukový experimentátor - toto označení je ale přípustné maximálně v tiskových zprávách, na všech relevantnějších místech je nutné přiznat, že hudební složka alba The Sick Rose není experimentální ani v nejmenším, a co je horší - není ani současná.

Pokud je podle Wrighta dekadentní vytvářet stejné triphopové koláže, jaké smýkaly veřejným vkusem před patnácti lety, jeho záměr mu vyšel. Jinak ale bohužel beaty a elektronické podklady příliš nefungují - není nutné být za každou cenu aktuální a snažit se vystihnout (případně spoluvytvářet) nejsoučasnější podoby hudby. Staromilství ale vždy nemusí znamenat nadčasovost a znít zastarale není to samé jako držet si svůj vlastní styl a ignorovat tok doby.

Načeva zdůrazňuje emocionální sílu desky a mluví o albu jako o "originálním sebevyjádření dvou hudebních osobností" - bohužel právě emocionální síla je to, co desce chybí nejvíc. Jestliže si dvojice Načeva & Wright dala za cíl přetvořit dekadentní poezii do podoby současné hudby, nefunguje to - a nefunguje to právě proto, že deska zní sterilně, což je u rádoby dekadentní nahrávky veliké minus.

Zmíněné elektronické podklady skutečně nejsou nic, co by si posluchač zapamatoval déle než několik minut - temné beaty tepají, občas se objeví nepatrný výškrabek hlukových prvků, ale jinak je hudební doprovod zoufale nezajímavý.

Proti očekávání nefunguje ani Načevin vokál, přestože je Načeva už dlouhá léta považována za jednu z nejsugestivnějších domácích zpěvaček (a její skvělá předchozí alba to dokládají). Na The Sick Rose osciluje mezi šepotem a recitováním, nekonají se žádné vokální eskapády a Načeva celou dobu zní až lhostejně. Dojem nevylepšují ani dvě anglicky zpívané skladby, které odhalují Načevinu nepříliš dobře poslouchatelnou výslovnost.

To vše by se dalo odpustit v momentu, kdy by album vyvolávalo určité dojmy a tvořilo dekadentní atmosféru. Nic z toho se ale neděje, převládá nucenost a průměrnost, tedy něco, na co jsme u Načevy rozhodně zvyklí nebyli.