Na Zábradlí smývají špínu vražd v koupelně. Palác z antické tragédie nahradilo bytové jádro

Představení Orestek, variaci na antické téma inspirovanou Eurípidem a jeho tragédiemi, uvedlo pražské Divadlo Na Zábradlí. Rod Atreovců a jejich krvavé zločiny v ní nahlíží očima sídlištní generace osmdesátých let režisér Jan Frič.

Kde jinde smýt špínu vražd a zrady než v koupelně? "Bytové jádro" je v Orestkovi palácem Atreovců. Obrazy inscenace objevují antickou velikost v životní banalitě současnosti nedávno minulé a v předmětech s ní spojených.

Dětské povídačky o vraždách

Osudové předurčení dětí v této rodině není zanedbatelné. Jejich dětským hrám, třeba rozvernému rozpočitadlu, v němž "jedna, dvě, bába jde" nahradily termíny jako ananké (přírodní nutnost, řád, nevyhnutelnost) nebo katarze (duševní očista, mystické očištění), předcházely morbidní zločiny předků.

Orestek (Ivan Lupták) si hraje se staršíma holkama - sestrou Elektrou (Natálie Řehořová), sestřenkou Hermioné (Natália Drabiščáková) a kamarádkou Pyladés (Gabriela Pyšná). Děti si taky povídají o tom, co se v rodině stalo, třeba že Orestkův táta Agamemnon (Miloslav Mejzlík) válčí společně se strejdou Meneláem (taky Mejzlík, ale s maskou) o krásnou tetičku Helenu (Ladislav Hampl).

Pozorují, jak si jeho maminka Klytaiméstra (Kristina Maděričová) nabalí fešáka Aigistha (s univerzálním sexappealem Ladislava Hampla) a vidí, jak společně podříznou Agamemnona...

Dětství chlapce vyrůstajícího mezi ženami, jejichž citovost neusměrněná přítomností, autoritou a racionalitou mužů se proměňuje v destruktivní sílu, předurčuje chlapcovu budoucnost. Když Orestek vraždí svou matku, mstí se nejen za otcovu smrt, ale i za okolnosti svého života, které jsou jaksi mimo lidské síly.

Tragédie jako matrice

Fričova inscenace, na níž autorsky i dramaturgicky spolupracovala Lucie Ferenzová, používá antickou tragédii jako univerzálně platnou matrici, do níž s nadsázkou a humorem otiskuje osobně garantovanou zkušenost. Výsledný obraz je silný a působí velmi autenticky, i když opravdu není snadné zážitek z tohoto představení vyjádřit slovy.

Antičtí spratci oblékají punčocháče, které jsou noční můrou dnešních třicátníků. Učí se v životě plavat s plastovými křidélky. Jen Hermiona, přítelkyně jistot, ani v dospělosti nesvlékne nafukovací kruh.

Klytaiméstra má na svých obřích ňadrech dudlíky z kojeneckých lahví, které se pro Sunarem odkojené děti této generace staly mateřskými prsy. Přes podobné výtvarné znaky inscenace (scéna Matěj Sýkora, kostýmy Barbora Zedníčková) komunikuje s naší pamětí. V Mykénách se "trůní" ve vaně, ohně planou v bubnu od pračky, který je zároveň grilem, na němž se opéká chobotnice s chapadly z hadiček na stáčení domácího vína a naše podvědomí tak bezděčně vyplavuje vzpomínku na víkendové rodinné rituály.

"Syn" Nebeského

Režisér Jan Frič je žákem jednoho z nejvýraznějších režisérů generace "otců", Jana Nebeského. Je velmi povzbuzující vidět, jak kontinuálně navazuje na jeho práci a po svém rozvíjí jeho témata i jeho divadelní řeč.

Frič mluví o současnosti jako o světě bez bohů (a bez otců), kde nám pod prázdným nebem nezbývá než spoléhat sami na sebe a kde katarze lze dosáhnou leda tak, že uvidíme, co jsme skutečně udělali. Vyjadřuje tak nejspíš i postoj své generace, jejíž věcnost a snad i odvahu vidět věci, jak jsou, můžeme (zatím) vnímat jako naději.