Nový román Yanna Martela je plný zlověstných vycpaných zvířat

Kanadský autor Yann Martel (1963) se před deseti lety proslavil svým románem Pí a jeho život. Dramatický, částečně pohádkový příběh chlapce, jehož loď ztroskotá, ale on dokáže přežít - na rozdíl od jiných zvířat z rodinné zoo - na jednom člunu s tygrem.

Příběh to je podmanivý, přímočarý, skvěle napsaný a jedinečný. Navázat na tento úspěch při vědomí nemožnosti cokoli z knihy recyklovat jistě bylo velice obtížné a není divu, že Yannu Martelovi napsání další knihy Beatrice a Vergilius trvalo devět let.

Podobně jako mnoho jiných autorů, kteří se pokoušeli napsat další knihu po velkém úspěchu - třeba Britka Zadie Smithová po debutu Bílé zuby - se i Yann Martel rozhodl zužitkovat vlastní zkušenost a z nevýhody, autorského bloku, vytěžit maximum. Protagonistou knihy je tak spisovatel Henry, jenž se dočkal celosvětového úspěchu románem o zvířatech a nyní se snaží napsat román další.

Bizarní debata o hrušce

Aby měl Henry na psaní klid, odstěhoval se do jiného, zcela neznámého města, tady hraje v divadle, s partnerkou očekává narození potomka a zoufale hledá, o čem by psal. Po úspěšné knize chce změnit tón a napsat něco vážného, pojednat téma holokaustu, tedy téma, při jehož uchopení slova popisují skutečnost vždy jaksi nedostatečně.

Pojal záměr napsat zvláštní kombinaci fikce a eseje, kdy by dva texty šly proti sobě, každý z jedné strany knihy, a vzájemně se doplňovaly. Jeho nakladatel právem cítí, že to není úplně dobrý nápad, a tak Henry musí hledat dál.

Náhlou inspirací je pro Henryho dopis, jenž dostane od jednoho z mnoha čtenářů, kteří se na něj obracejí. Dotyčný mu pošle kopii Flaubertovy povídky, v níž jsou zvýrazněny pasáže popisující zabíjení zvířat. Povídku doprovází stručná žádost o pomoc a fragment hry, v níž Beatrice a Vergilius vedou bizarní debatu o hrušce. Podle adresy Henry vidí, že pisatel žije ve stejném městě, a tak se rozhodne za ním vydat.

Nejprve je Henry odhodlán projít kolem čtenářova domu a vhodit do schránky lístek. Nicméně když zjistí, že pisatel je preparátor, jeho zvědavost zesílí a rozhodne se pro osobní kontakt. Pozorný čtenář si již zde všimne odkazů k nacismu - ateliér sídlí na čísle popisném 1933 - a podobné symboly jsou čím dál častější.

Jen Henry nevidí

Beatrice a Vergilius - ukazuje se záhy - jsou vřešťan a oslice, které preparátor kdysi vycpal a nyní je používá jako protagonisty své absurdní hry. Henry je jako Dante z Božské komedie, jen snad s tím rozdílem, že vedle Vergilia jej peklem provádí i Beatrice. A žádný ráj zde čekat nelze.

Yann Martel zaplňuje stránky knihy detailními popisy preparace zvířat, úvahami o tom, jak zvířata hubíme - což je laciná paralela s holokaustem - a děj prokládá pasážemi z preparátorovy beckettovské hry, jež je stále temnější a děsivější. Zlověstných znaků přibývá, jen Henry je nevidí, a vše si uvědomuje teprve tehdy, když už je téměř pozdě.

Román se tak redukuje na vztah mezi autobiograficky pojatou postavou spisovatele a poněkud schematickou postavou preparátora, jehož podivínství postupně přechází v dosti odpornou vyšinutost. Text samotný osciluje mezi psychologickým thrillerem, alegorií a absurdním dramatem, jako by se autor neustále hledal, tápal a nevěděl, co vlastně chce psát.

Mnohé pasáže novely - parafráze Flaubertovy povídky, sáhodlouhé pasáže z hry psané preparátorem - navíc nejsou ničím víc než vatou, jíž Yann Martel vycpává hluchá místa a natahuje rozsah knihy.

Nelze říct, že by v Beatrici a Vergiliovi chyběly dobré nápady, je jich tu hned několik - například Hry pro Gustava uvedené v závěru by jistě stály za rozpracování -, nicméně jako celek kniha pohromadě bohužel nedrží. Úspěch románu Pí a jeho život si tedy nyní vybral i svou daň v podobě této knihy.