Havlův film se divadelnímu zpracování Odcházení nevyrovná

Film Václava Havla lze číst jako filmový záznam divadelní inscenace. Potom je zajímavé srovnání Havlovy režijní interpretace sebe sama a vůbec prvního jevištního zpracování režisérem, kterého si dramatik sám vybral, Davidem Radokem. Ten uvedl Odcházení ve světové premiéře v květnu 2008 na scéně pražského divadla Archa.

Také Radok, u jehož otce, proslulého režiséra Alfréda Radoka, Havel působil jako asistent, nebyl tak docela na svém, neboť ve Švédsku, kde trvale působí, režíruje opery, nikoli činohry. Operní monumentálnost se tak logicky stala jeho východiskem při výkladu Havla. Naproti tomu dramatik ve svém filmu zvolil lidovější, frašce se blížící vyznění.

Film v papírových kulisách

Rozdíl je nejvíc patrný v projevu hlavního hrdiny. Radok si vybral Jana Třísku, herce rozmáchlého projevu se sklonem k patosu. Jako odstupující kancléř Rieger prožívá svůj odchod z politické scény tragicky, jeho závěrečná korouhvičková obrátka, kdy přijímá podřadné místo poradce svého politického rivala Kleina, je pro něj ulehčení. Tento konec je radostným vyústěním pro člověka, který své hlásané ideje stejně nikdy nemyslel vážně a sloužily mu jen k prosazení vlastního ega.

S Riegrem ve filmovém podání Josefa Abrháma je to trochu jinak. Je postavou lehce komickou, samosebou ješitnou a samolibou, která bez vzpouzení podléhá vyššímu, mechanickému řádu, odlidštěnému systému, který je v Havlových hrách pokaždé symbolizován jazykem. Filmový Rieger je méně sám sebou, když nakonec odevzdaně přijímá vítězství systému. Není tak arogantní, jako Tříska, je dokonce mírně nejistý, když pronáší repliku, věnovanou nepřítomné družce: "Ona se vrátí, vždycky se vrátila."

V Havlově podání příliš nevyzní odkazy na divadelní klasiku, zejména Riegerovo bláznivé třeštění v bouři, při kterém pronáší monolog z Shakespearova Krále Leara. Film se proměňuje v doslovnou citaci divadla. Kus břečťanu, který uvízl Abrhámovi ve vlasech, je jen rekvizitou, vila v pozadí se stane papírovou kulisou.

V podání Jana Třísky je zahradní bouřková scéna jednou z nejsilnějších. Jistě i proto, že Tříska v roli Leara uváděném na Pražském hradě před devíti lety slavil velký český comeback. Jeho energie do Leara vložená elektrizuje i v Odcházení, inscenaci prohlubuje, přidává tón závažnosti.

Havel dává naproti tomu prostor grotesknosti, jeho Odcházení je tak atraktivnější, je to snazší podívaná. Radok akcentoval i několik tíživých míst, která u Havla proběhla bez většího vzrušení. Především kácení višňového sadu - odkaz na Čechovovo drama. Řev motorové pily a praskání padajícího kmenu jsou u Radoka trýznivé, u Havla bezbolestné.

Radok také víc zdůraznil utrpení dlouholeté Riegrovy přítelkyně Ireny, Zuzana Stivínová je vášnivější, sebeovládání jí nejde tolik jako Dagmar Havlové na filmovém plátně. Havlová je zase dokonalá v pronášení svých replik, emocím dává prostor jen na přísně určených místech.

Výrazně odlišní jsou i představitelé Riegrova protivníka Kleina. Ivan Řezáč na jevišti je expanzivní, hrozivý. Jaroslav Dušek je extravagantní exot, ironik, politicko-podnikatelská rychlokvaška.

Otisk do filmové věčnosti

Otázkou je, proč se Havel nepustil rovnou do divadelní režie. Samotný filmový jazyk Havla zřejmě tak moc nelákal, kdyby ano, pracoval by více s detailem, přiřkl by obrazu víc než jen ilustrativní charakter, nenechal by "promlouvat" jen herce. Dokonce i střih ve filmovém Odcházení častěji slouží k pomyslnému zkrácení "přestaveb" než k vyprávění.

Důvodem, proč Havel sáhl raději po filmu, je zřejmě trvanlivost, je to vůbec první otisk Havlova textu do filmového média, nepočítáme-li záznamy divadelních představení. Havel, na rozdíl například od Milana Kundery, se dosud filmového zpracování svého díla nedočkal. Potom je ale škoda, že si pro dvojitý filmový debut (debutantem je režisér i jeho dílo) Václav Havel nevybral některou ze svých nejlepších her.

Ze srovnání obou inscenací - tedy té divadelní Davida Radoka a filmové Václava Havla - vychází lépe ta Radokova. Představitel divadelního Riegra Jan Tříska má sklon k patosu, aroganci a tragice, ale právě díky tomu dokáže vytvořit opravdu silné scény. Oproti tomu Abrhám je spíše komickou postavou, která je méně sama sebou.