Režisér Hřebejk hájí Odcházení. Čekal snad někdo Marii Poledňákovou?

Na premiéru Odcházení se mi věru nešlo lehce! Co o filmu od jeho natáčení prosáklo na veřejnost, celý ten (lidsky pochopitelný) devótní tón spolupracovníků v čele s herci, kteří na čest projít zleva doprava v druhém plánu museli býti povětšinou držiteli Českého lva nebo alespoň několika nominací, (snad s  výjimkou prezidentovy manželky), vedlo mě spíše k ostražitosti.

Všichni ti lidé, kterých si vážím a většinu mám i lidsky rád, přesvědčivě velebili na panu režisérovi (prezidentovi) přesně ten typ puntičkářství a bazírování na domácích představách, které jsou za jiných okolností terčem jejich posměchu...
Ale zase znovu se potvrdilo, že jsem zjevně nenapravitelným „petentem“ z „nevětraného brlohu pravdy a lásky“, jak píší nejapní novináři typu pana Adama B. Bartoše, respektive bývalý ministr kultury Jandák.

Úzkost mě opustila po čtvrt hodině

Naprosto rozumím filmovým kritikům, když se pustí do prominentního debutanta, film se těžko zařazuje a bez kontextu autorova výjimečného postavení v české kultuře (a historii), to vlastně ani nejde. Nemám teď vůbec na mysli případnou (ne)chuť k osobnosti autora, nakonec řada recenzentů zdůrazňovala – vedle kritického názoru na film – svoji  sympatii pro Havla, jevištní verzi Odcházení, případně ostatní Havlovo dílo.

Nahrávkou na smeč byla před lety už hra samotná (to ale byl na domácím – divadelním  hřišti), zde si sám Havel nabíhá na vidle dvojnásob (ve filmu není jako profesionál doma), což  se vědělo dávno před první klapkou.

Podle toho, co kdo očekával, je zklamán, nadšen či rozpačitý. Mě úzkost sympatizujícího kolegy opustila po čtvrt hodině a srdečně jsem se pobavil až nebývalou dávkou sebeironie, klukovskou hravostí a mně osobně milým dada.

Naprosto souhlasím s Paulem Wilsonem v Respektu  č.13/2011, že Odcházení je živá a zajímavá součást Havlova díla. Ačkoli je Havel o generaci starší, svět jeho filmu je světem inscenací Petra Lébla, Vladimíra Morávka a nebo filmů Tomáše Vorla. Alespoň se mi zdá.

Komu se líbí Kaddáfího odcházení?

A co se týká té nefilmovosti a kostrbaté režie.  Stylizovaný text, natočený na jednom místě, to je nesmírně těžké i pro zkušené mistry oboru (např. Felliniho Zkouška orchestru nebo Tančírna Ettore Scoly), a nepochybuji, že při „slepé degustaci“ by si nejeden Jandák odplivl podobně.

Režijního Oscara letos získal Tom Hooper za Královu řeč. Vynikající herci a strhující příběh, nepochybně! Ale komponování herců na střed obrazu, chaotické používání objektivů a doslova bezradnost v těch několika scénách, kde je více nežli pět herců pohromadě… Kdo mě teď máte za nafoukaného vola, podívejte se na ten film ještě jednou a dáte mi za pravdu! Navíc Králova řeč  je opravdu okouzlující film, který lze vidět víckrát.

Chci jen říci, co se Havlovi vyčítá po té stránce režijního řemesla, je nespravedlivé z toho důvodu, že toto není věc nějakého talentu a nebo intuice, ale zkušenosti s filmovým médiem. Filmařsky bravurní debuty jsou absolutními výjimkami (a předchází jim důsledné divácké a technické proškolení) a u debutujících seniorů, vynikajících v jiném časově náročném oboru, se prostě nevyskytují.

Navíc na režii si intelektuálně zaměřenější diváci  (není míněno pejorativně), mnohdy více nežli řemeslné virtuozity cení jisté výlučnosti. Havlovo Odcházení není jistě komedie pro každého – ale čekal  snad někdo Marii Poledňákovou? Je tam sice také Eva Holubová, Oldřich Kaiser nebo Jiří Bartoška, ale nikdo netvrdil, možná s (profesně pochopitelnou) výjimkou distributora filmu, že je to film pro všechny. Někdo říká, že je to infantilní. No a co? Takový Kaddáfí není infantilní ani trochu! A komu se líbí jeho odcházení?

Exministrovo nadbíhání blbům

Film Odcházení má jistě chyby nebo nadbytečnosti (pro mě osobně je to ta polopatická citace Krále Leara a nebo„balábile“, byť v choreografii Jiřího Kiliána, což by ovšem nepoznal  ani největší znalec jeho práce), ale je přeci originální, zábavný a jako příspěvek k odcházení významného státníka a interpretaci jeho dramatického díla vlastně obdivuhodně otevřený a neagresivní.

Starší, vážený muž, bývalý prezident, natočil film, v němž se nebál podívat na sebe s humorem až jízlivým („první dáma“ byla přeci okouzlující ve své „nadpantofloidní“ kreaci). Jiný dospělý muž, bývalý  ministr kultury, pojal nutkání zesměšnit se psaním na Facebooku, které svým tónem podle mého nestydatě nadbíhá blbům.

Oběma se to povedlo, alespoň  tak to vidím já. To první je mi sympatické a smekám klobouk, a druhé, domnívám se, je hanba.

A ještě P.S.

David Drábek napsal svěží rozhlasovou hru Koule, která vcelku pochopitelně nepotěšila Helenu Fibingerovou ani strážce „vkusného“ humoru a  naší „veřejnoprávnosti“. Vkusný veřejnoprávní humor je nejspíše léčba cukrovky pitím vína z demižonu na ex, coby výmluva manžela paní Fibingerové, který způsobil za volantem auta smrt tatínka tří dětí…

Drábek je ovšem krotký kapitalistický realista, srovnáme-li s Koulí rozhovor mezi šéfredaktorem Dvojky Českého rozhlasu Jaromírem Ostrým a  Vítězslavem Jandákem, tímto Facebookovým Václavem Černým pro chudé. Pan Jandák řekne, že studoval na JAMU v Brně, šéfredaktor je tím polichocen a s ním i „všichni ostatní Brňané, kteří nás právě poslouchají“.

Pan Jandák si prý prudce finančně pohoršil, když vyměnil herectví za politiku, tvrdí posluchačům pan Jandák v důvěře, že jej posluchači považují patrně za toho partnera Angeliny Jolie, nebo co. Pan šéfredaktor ani na tuto směšnou polopravdu (já říkám lež jak věž) nemukne, jen se nechá by the way proškolit, že ČSSD je nejstarší strana tady, pane redaktore.

Bodré a netolerantní plkání, pronášené naprosto bez oponentury, to je ta „vyváženost“ zbabělců bývalých i současných, vysílané denně pro jiné ustrašence, zalito nadto pobliónskou břečkou vyšeptalé popiny.

Ano, filmovému Odcházení bychom mohli vytknout, že v zobrazení míry přemrštěných šaškáren nebylo reality ani tentokrát  dosaženo.