Detektivka nemusí mít happy end, ukazuje Švédka Hedströmová

Duben 1994. V belgickém městě Villette-sur-Meuse zavraždí oblíbenou učitelku. A pak je tu i zabitý úředník z Justičního paláce. A do třetice je ubita ve vlastním domě stará Gilberta. Co oběti spojuje? A hlavně: Komu jejich smrt prospěje?

Tyto základní otázky si klade i mladá vyšetřující soudkyně Martine Poirotová - stejně jako si je kdysi kladl její jmenovec. A přemýšlí o nich i manžel Martine, historik snažící se objasnit záhadu středověkého hromadného hrobu.

Brzy se ukáže, že případ souvisí s masovou vraždou rwandských uprchlíků v šedesátých letech a že se dotýká nejvýše postavených politiků. Jak daleko bude soudkyně ochotná jít, aby je usvědčila? A co její kariéra?

Je vždy špatné skrývat pravdu, myslí si Martine. I když se něco stalo před čtyřiceti lety a zločin už je promlčený. Tím spíše, že ve Rwandě začíná občanská válka...

Ve své prvotině Vraždy ve Villette (2008) se Švédka Ingrid Hedströmová (1949) podobně jako jiní současní detektivkáři soustřeďuje na postavu detektiva. Ta dříve stála v pozadí, jen "malé šedé buňky" byly důležité.

Zkoumá se případ, ne charakter

Jistě, Hercule Poirot nosil kvalitně ušité obleky, o jeho pocitech, a nedejbože citech, se však čtenář nedozvěděl skoro nic - ale pro dobrou zápletku to i tak stačilo.

Soudkyně Poirotová chodí v kostýmku od Armaniho, odhaluje tajemství vlastní matky, trošku žárlí na manžela a řeší svou bezdětnost. Je to zajímavé, ba i vzrušující, avšak čtenáře stejně nejvíce baví okamžiky, kdy Martine s kolegy pomalu odhaluje jednotlivé dílky případu.

Někteří esejisté tvrdí, že je detektivka útěšný žánr, který končí happy endem. Možná za časů Hercula Poirota. Za působení Martine Poirotové v Justičním paláci se zločiny sice řádně vyšetřují, soudkyně se nedá koupit, ale vraha prostě někdy usvědčit nedokáže.

Naštěstí má v záloze šikovnou kamarádku novinářku. Že by také happy end?