Film o útěku vězňů ze sovětského gulagu připomíná dokument National Geografic

Není pravidlem, aby se hollywoodská produkce zajímala o tematiku ruských gulagů. Snímek Útěk ze Sibiře, který právě vstupuje do českých kin, je v tomto směru pozoruhodnou výjimkou.

Australský rodák Peter Weir před pár dny touto svojí novinkou v Praze osobně slavnostně zakončil letošní Febiofest, který připravil i režisérovu retrospektivu, a převzal tu cenu Kristián za celoživotní přínos kinematografii.

Projekt s velkými ambicemi

Kniha Dlouhá cesta, líčící útěk skupinky vězňů ze sovětského gulagu a jejich nekonečnou pouť přes Sibiř, mongolskou poušť a Himálajské štíty, se zdá být tou nejlepší látkou právě pro Petera Weira, filmaře dlouhodobě se zabývajícího lidmi uvrženými do neznámého prostředí.

Tentokrát je navíc tím prostředím nehostinná příroda, podobně jako v jednom z jeho prvních a také nejoceňovanějších snímků Piknik na Hanging Rock. Obě díla pojí i fakt, že vznikla dle skutečnosti.

Jestliže australský film však dokázal z události záhadného zmizení jednoho děvčete během školního pikniku učinit tísnivý lyrický horor, vyprávět takřka beze slov a přitom nechat přírodu vyvolávat děs, napětí i úžas z vlastní majestátnosti, Útěk ze Sibiře podobný potenciál do značné míry promrhal.

Možná je to velikostí tématu, možná potřebou brát ohledy na americké publikum, často neobeznámené s existencí sovětské verze koncentračních táborů na Sibiři, spíše však neschopností vybrat si vhodný přístup k látce.

Útěk totiž stojí rozkročen mezi hned třemi ne zrovna snadno slučitelnými ambicemi: vyprávět napínavé historické drama o útěku z gulagu, zobrazit souboj člověka s přírodou klidným, pozorovatelským způsobem a navíc ukázat, že druhá světová válka pro střední Evropu zdaleka neskončila roku 1945. A to vše ještě zarámovat zamyšlením nad tím, že nezlomnost lidské vůle bývá podmíněna vztahem k milované bytosti.

Colin Farrell jako ruský gangster

Výsledný tvar tak působí jako soubor kompromisů. Snaha o autentičnost naráží už na fakt, že věrohodnost samotné knižní předlohy byla před pár lety silně zpochybněna.

Weir ostatně přiznává, že film "je fikce vycházející z různých příběhů". I realističnost však sráží modelové vyznění většiny promluv i postav, celá skupinka uprchlíků připomíná spíš dobře sestavený žánrový team, jehož členové přispívají různými schopnostmi a předměty vhodnými k přežití.

Sám fakt, že postavy hovoří vcelku plynnou angličtinou, byť s různými slovanskými akcenty, nepůsobí dvakrát přesvědčivě. Vrcholem je pak obsazení Colina Farrella do role ruského gangstera nosícího na těle vytetovaného Stalina, srp i kladivo. Jeho postava je zábavná, jako by však patřila do jiného filmu.

Weir stále oplývá schopností ukázat silné věci čistě pomocí obrazu, jenže je to spíše záležitost detailů. Většina dialogů tu má až instruktážní náboj, úvod z tábora neslouží k vytvoření dramatické situace vedoucí k útěku, jde pouze o představení a charakteristiku gulagů i hrdinů.

Že není proniknutí na svobodu natočeno napínavě, lze chápat, hlavním "nepřítelem" tu má zjevně být sama divočina, kterou je nutné překonat. Avšak i pěší putování národnostně a povahově nesourodé skupinky napříč kontinentem se brzy mění v poněkud nudnou přehlídku hezkých krajin.

Absence dramatičnosti by nevadila, pokud by snímek byl ještě důsledněji vypravěčsky vyprázdněný a stylově sevřenější. Takhle bohužel nejde ani o žánrový film, ani o meditativní studii, ale spíše o dokument pro National Geografic. Zbývá jen otázka, zda historický, nebo přírodovědný.