Špičkový thriller Duncana Jonese míchá sci-fi a romanci, na nudu ani logiku není čas

Není divu, že Duncan Jones točí tak kvalitní science fiction. Vždyť jeho otec David Bowie pochází přece z vesmíru.

Syn "mimozemského" hudebníka se svou prvotinou Moon zapsal do povědomí jako další zástupce mladé režisérské generace, pro niž sci-fi nepředstavují roboti a lasery, spíše jde o platformu umožňující nahlížet z nových perspektiv na otázky týkající se vědy, politiky i lidské existence.

V cizím těle

Zatímco Moon byl osobní projekt, který svébytně aktualizoval minimalistický styl i filozofická témata vědeckofantastických klasik Solaris a 2001: Vesmírná odysea, Zdrojový kód dává od prvních okamžiků najevo, že tentokrát půjde o velký studiový film.

To není výtka, spíše konstatování, že místo poklidného tempa se toho tentokrát bude dít skoro až příliš. Kód přitom - byť scénář nepochází z Jonesovy hlavy - obsahuje podobné motivy jako Moon, též se potýká s otázkou izolovanosti a lidské identity. Činí to však v ambiciózní směsi thrilleru, sci-fi a romance.

Hlavní hrdina v podání Jakea Gyllenhaala se probouzí ve vlaku a brzy zjišťuje, že tělo, které obývá, patří zjevně někomu jinému. Než se stihne rozkoukat a vysvětlit spolucestující, že není tím, za koho jej má, vlak vybuchuje a on se probouzí v jakémsi kokpitu, v němž se mu dostane zneklidňující videoinstruktáže.

Za pomoci složitého softwaru založeného na kvantových mechanismech je možné se dostat do mysli mrtvých lidí. A jde to přesně na osm minut před smrtí dotyčného. On, plukovník Colter Stevens, byl vybrán, aby nalezl viníka výbuchu a zabránil tím mnohem větší katastrofě.

Žádný čas na nudu ani na logiku

Colter se opakovaně noří do oné osmiminutové smyčky, po vzoru hráče videohry se učí z vlastních chyb a zároveň zjišťuje více nejen o povaze celého toho podniku, ale též odhaluje zneklidňující věci o sobě samém. Není asi zcela na místě příliš odhalovat podrobnosti, protože celý snímek stojí na postupném dávkování informací a na tom, že divák nemá před postavami žádný náskok.

Spolu s protagonistou se snaží přijít na kloub veškerým spletitostem, ale jako ve všech kvalitních thrillerech se to děje přirozeně, vodítek má dost, jen některá se postupně ukazují být falešná.

Ústřední ideu těžko hodnotit z hlediska věrohodnosti, kvantové paradoxy zamotávají hlavu i odborníkům, a navíc jde o odvětví, které trochu popírá intuici i logiku. Důležité je, co lze pomocí tohoto nápadu o zvláštním druhu cestování v čase říci.

Podobně jako ve svém debutu, i tady Jones spolu se scenáristickým nováčkem Benem Ripleym variují témata běžná v žánru science fiction a tentokrát nabízejí svěží pohled na problematiku rozdílu mezi simulací a skutečností i na vztah minulosti k budoucímu.

Vzhledem k hned několika úrovním, na nichž se objevují nové zákonitosti složitě vystavěného scénáře, není místo pro nudu, ale ani pro domýšlení vědeckých faktů či logiky. To není nutně na škodu, a navíc film operuje i v určité meta rovině, pohrává si se samotným způsobem, kterým se obvykle v realističtějších science fiction s vědeckými poznatky nakládá.

A v neposlední řadě vtipně převrací určité konvence toho, co bývá považováno za klišovitý happy end a co za nápadité zakončení. Samotný závěr si pak vysloveně říká o opakované zhlédnutí.