Přišly poslední chvíle lidstva, šílený kankán lidské blbosti a surovosti

V Divadle Komedie měl v pátek večer premiéru projekt inspirovaný protiválečným dramatem Karla Krause (na snímku) Poslední chvíle lidstva. Na jeviště se tak dostal triptych režisérů Kathariny Schmittové, Thomase Zielinského a Alexandera Riemenschneidera v produkci Pražského komorního divadla.

Karl Kraus (1874-1936) psal svůj "šílený kankán lidské blbosti a surovosti" jako bezprostřední reakci na první světovou válku, kterou vnímal i jako mocenskou a mediální hru, výnosný předmět globálního byznysu. Současně se snažil upozornit, jak se jazyk zaprodává válce a degeneruje na úroveň politických hesel a novinových frází.

Z autentických výroků a citátů z tisku stvořil dílo plné černého humoru, v jehož scénické adaptaci se na jevišti představili Jiří Černý, Marek Daniel, Stanislav Majer, Gabriela Míčová, Martin Pechlát, Jiří Štrébl a Ivana Uhlířová. V první části hrál na bicí Vít Blažek.

Jak žena vidí válku

Tvůrci jednotlivých částí se zaměřili na roli médií při vzniku a průběhu válečných událostí, reflektují i postoje diváků, kteří válku zejména jejich prostřednictvím sledují. Například německá režisérka Katharina Schmittová, která v Praze vystudovala DAMU, se zabývala ženským pohledem na válku. Zajímal ji výchozí stav i začínající napětí.

"Snažila jsem se najít stylizaci a divadelní jazyk, inspirací mi byly záznamy spartakiád a filmy Leni Riefenstahlové, dvorní filmařky Adolfa Hitlera. Zajímaly mě také projevy totalitních systémů a jejich fungování jako přitažlivost hrůzostrašného," uvedla.

Šou musí být, i když je nehratelná

Režisér druhé části Thomas Zielinski vidí paralelu mezi Krausovým dílem a Coppolovým filmem Apocalypse Now. "Válečná euforie je na vrcholu, stroj jede na plné obrátky, zákopy potřebují každý den novou potravu a na domácí frontě se musí udržovat dobrá nálada. Propaganda a novinářské lži, revue a lehce stravitelná zábava - lidé se konec konců chtějí bavit. The show must go on," charakterizoval to.

Večer uzavřela volná interpretace posledních částí Krausova díla německého režiséra Alexandera Riemenschneidera. Přilákal ho koncept, aby se spolu s kolegy postupně propracovával Krausovým obrovským dílem. "Text je tak obsáhlý, monstrózní, a přece tak přesný, že ho autor označil za nehratelný. Lákalo mě dokázat opak," podotkl. Fascinovalo ho, čeho je lidstvo v dobrém i zlém schopné. "Řečeno s Krausem: Je to stejný rozum, který vymyslel knedlík i leteckou bombu," dodal.

Kraus hořel jako pochodeň

Po druhé premiéře 26. dubna se uskuteční ve foyer divadla první z dialogů o inscenaci. Hosty mají být sociální antropolog Radovan Haluzík a kaplan Pavel Ruml, účastník vojenských misí české armády v zahraničí.

Kraus vyrůstal v židovské rodině jičínského majitele papírny. V roce 1877 se přestěhovali do Vídně, kde studoval práva, filozofii a německou literaturu. Působil jako herec, divadelní režisér a později jako novinář. Od roku 1899 vydával vlastní noviny Die Fackel (Pochodeň), ve kterých pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus i psychoanalýzu.

Kromě dramatu Poslední chvíle lidstva je jeho dalším významným dílem Třetí Valpuržina noc, reagující na nástup fašismu a s ním spojené násilí.