10 českých románů nového tisíciletí, které stojí za přečtení

Kolektivní vina neexistuje, stejně jako kolektivní vyvolenost, to si naše společnost opakuje už léta.

Přesto ale stále existují lidé, kteří ve světě propagují českou literaturu en bloc. A na druhé straně čtenáři, kteří se v knihkupectví pultíkům s novinkami české beletrie vyhýbají a míří rovnou k překladům.

Doma nejsme prorokem

Jsou tu ale ještě dvě klišé. Totiž, že jako malý národ pořád koukáme, co kolem, rozuměj za hranicemi, lítá. A taky, že faktu, že někdo z tuzemských umělců stojí za pozornost, jsme schopni si všimnout teprve tehdy, když jej ocení v zahraničí – případně se o něm v českých médiích píše jen proto, že jej ocenili v zahraničí, přestože si o jeho uměleckých kvalitách nemyslíme zrovna to nejlepší.

Neboť každá zahraniční zmínka o „nás“ potvrzuje naši patrnost, zatímco tuzemské oceňování je pro jednoho jánabráchismus, pro druhého groteskní půllitr s nepatřičně vysokou čepicí patosu.

Když jsou kupříkladu vyhlášeny nominace na Man Booker Prize, či následně její držitel, je jasné, že to bude mít silný dopad na prodeje těchto knih.

Když jsou vyhlášeni vítězové Magnesie Litery, čtrnáct dní poté sami pořadatelé rozesílají zprávu o tom, že někteří z laureátů se drží na žebříčcích bestsellerů. Jako by to nebylo normální, ale jako by naopak šlo o zvláštnost, která se musí vypíchnout.

Kdo je tu největší?

Romány, které získají v zahraničí nějakou „prestižní cenu“, jsou často velmi rychle překládány do češtiny, případně jsou v českých médiích recenzovány přímo jejich originály, a tak máme spěšné srovnání. Nikoliv české a zahraniční literatury en bloc, ale některých vyzdvihovaných zahraničních románů s těmi českými.

A dochází k zajímavé proměně optiky – zatímco při pohledu zblízka se to, co se zdá velké, zmenšuje, to, co se zdálo malé, se naopak zvětšuje. Zkrátka, kdo čte oboje, ten musí nahlédnout, že se mezi českými romány najdou tituly mnohem pozoruhodnější a kvalitnější než mezi romány francouzskými, britskými či německými.

Za všechny zde citujme vynikající článek Aleny Dvořákové Make It New, aneb O románovém vzkříšení z nejnovějšího čísla revue Souvislosti.

Anglistka, jež je prostřednictvím svých recenzí známa i čtenářům Hospodářských novin, zakončuje hodnocení nejnovějších angloamerických románů touto větou: „A tak nejlepší současné romány, jaké se mi v uplynulých letech dostaly do rukou – pominu-li výše jmenované slovutné angloamerické veterány – jsou spjaty se jmény Jáchym Topol a Emil Hakl.“

Přičemž dodejme, že veterány jsou zde míněni William Trevor, V. S. Naipaul, Cormac McCarthy, Philip Roth, J. M. Coetzee či Salman Rushdie.

Lenost i omezenost

Možná je problém rovněž v tom, že české romány bývají v knihkupectvích obsypány či dokonce zasypány překladovou produkcí. A také v tom, že starší titul je vůbec obtížné sehnat, což není jen důsledkem knihkupcovy lenosti či omezenosti jeho prostorů, nýbrž také tím, že nakladatelé knihy mnohdy už nedotiskují. A co je zde příčina a co důsledek, těžko říci. 

Také proto byl sestaven seznam deseti českých románů, které vyšly v novém tisíciletí a stojí za pozornost.

Nejlepší české romány nového tisíciletí podle iHNed.cz

Dalších 7
fotografií

Seznam může posloužit jako doporučení či orientační bod, stejně dobře ale i jako pomyslná trampolína, na níž čtenář může ulevit svým emocím. Totiž, že ten literární redaktor je nenapravitelný hňup, když do seznamu zařadil tento román, ale tamten, ovšemže mnohem důležitější, pominul.