V Thorovi od Branagha každá replika rezonuje, jako když udeří kladivem

Shakespearovský herec a uznávaný režisér Kenneth Branagh se utkal s látkou "starší než předivo času". V adaptaci komiksu o severském bohu hromu Thorovi ukázal, co může mít společného divadlo se superhrdiny. Záměr provázat zdánlivě neslučitelné mu překvapivě dobře vychází.

Komiksy dlouho hledaly tu správnou cestu na filmové plátno. Superhrdinské příběhy, které vytvářely po desetiletí svébytnou mytologii pro současnou Ameriku, těžily z vlastností domovského média natolik, že v jiném kabátu nebylo snadné zobrazit mnohé z jejich klíčových atributů. Nadsázka či patos v psané podobě a kresební zkratce fungují, postavy z masa a kostí je ale obtížné nechat pronášet velikášské věty o osudu světa či povaze dobra a zla. Většina úspěšných komiksů poslední dekády se různými prostředky snažila o zrealističtění hrdinů. Úkolem číslo jedna vždy bylo oživit tyto postavy, aniž by působily směšně.