Vieweghovy deníky: Literární fastfood, ve kterém vaří citový mrzák

Michal Viewegh je nejprodávanějším českým autorem, a tedy i nejvýdělečnějším. Navíc, jak je zřejmé z nové knihy Další báječný rok, poctivě platí daně.

Proto také v HN bude jeho nejčerstvějšímu počinu věnováno více prostoru, i když jinak by na to bohatě stačilo deset řádek.

Vypadá to totiž, že recenzenti jsou už léta jaksi "za křena", neboť i když napsali, že kniha Michala Viewegha za nic nestojí, přesto si ji čtenáři koupili.

Jenže, jak naznačují stránky Dalšího báječného roku, recenzenti jsou stále velmi důležití pro autora samého. Dokonce se zdá, že díky jejich výplodům zažije větší emociální vzruchy než za celý rok se svou biomanželkou.

Nové a další

Další báječný rok navazuje na pět let starý Báječný rok, jedná se také o deník. Autor tedy pokračuje ve vytváření sérií – po Báječných letech pod psa přišla Báječná léta s Klausem, po Nápadech laskavého čtenáře přišly Nové nápady laskavého čtenáře, po Románu pro ženy přišel Román pro muže, po Povídkách o manželství a o sexu přišly Povídky o lásce...

Přitažlivost knih Michala Viewegha je ovšem nejen v tom, že čtenář vstupuje do již dobře známého světa, nýbrž i v nezávaznosti. Kdo Další báječný rok začne číst, patrně jej dočte. A kdo jej číst nebude, ten o nic zásadního nepřijde – na konci roku při bilancování literární sezony si na tuto knihu asi vzpomene málokdo.

To je důsledek již několikrát popsané přednosti psaní Michala Viewegha, totiž že umí být o pověstnou odsávačku kojící biomanželky před čtenářem. Zároveň ale jeho knihy pak velmi rychle stárnou, snad s výjimkou Báječných let pod psa či Vybíjené není důvod se k nim vracet.

Tento handicap je však hravě překryt autorovou – bez ironie – pilností, která je rovněž jedním z hlavních dojmů, jež si čtenář z Dalšího báječného roku odnáší.

Už jsi někdy, Jáchyme...?

Michal Viewegh tedy, pokud si chce udržet popularitu i životní standard, nové knihy psát nikoliv může, nýbrž musí. Na rozdíl od jiných, kteří je chrlí ve stejném tempu, však má nakladatele, který je vydává rád, neboť se dobře prodávají. Tento luxus je ovšem nabouráván obsesí, že po něm recenzenti jdou, ze snobismu a ze závisti...

Je zde dokonce neustálá snaha nastavovat zbytku české literatury – tomu zoufale pozérskému – zrcadlo: "Ráno přejezd na Chopok, před hotelem už čeká sponzorské auto, na obou dveřích reklama na ROMÁN PRO MUŽE... Škádlivá otázka pro kolegu Topola: Už jsi někdy, Jáchyme, jel ve zbrusu novém bavoráku s nápisem KLOKTAT DEHET?" Je to pohled stejně netradiční jako pitomý, demagogický.

Další letitou obsesí Michala Viewegha je Václav Klaus, avšak v určitém smyslu si jsou velmi podobní. Recenzent, jenž pochválí knihu Michala Viewegha, je automaticky dobrý a ten, kdo ji nepochválí, je automaticky jeho nepřítel... A literát rovněž hledá své příznivce v čím dál obskurnějších kruzích – zkrátka kde se dá.

Přitom jinak je autor v Dalším báječném roku nejzajímavější právě jako komentátor či glosátor české současnosti. Ne, že by byl nějak zvláště objevný, ovšem lze se s ním v těchto chvílích aspoň ztotožnit – možná i proto, že na tom, že tuzemská politická kultura je otřesná, je těžké se s někým neshodnout.

Život s dobrou duší

Deník lze vnímat také jako snahu pojmenovat sebe samého – jen ať to nedělají jiní, například tvrdý bulvár – a zároveň jako snahu pořád být vidět, v lehce bulvárním oparu. Přesto se objevují pasáže, kdy se ukazuje, že spisovatel je v roli, která mu úplně nepadne.

Je úspěšný, dělá to, co umí nejlépe – opět bez ironie. Ovšem jeho neustálé zvaní lidí na večeře a víno, jeho dávání obálek s penězi k narozeninám naznačují, že jde o člověka plachého, jemuž dělá potíže své city, svou náklonnost vyjádřit.

Nejsmutnější je nakonec právě rodinná rovina Dalšího báječného roku. Nejenže se jeho autor nejdřív pyšnil tím, že má mladou ženu a s ní dvě krásné dcery a žijí v příjemně zařízeném domě – a na to všechno vydělal těmi romány, o kterých všichni píší, že nestojí za nic! Ale také následně o rozčarování z chování své ženy poté, co dosáhla toho, co chtěla, napsal román Biomanželka.

A teď navíc v Dalším báječném roku čteme i o tom, že téměř nikdo nepochopil, jak podstatné téma tento román vystihl, z čehož vychází, že se jedná o román podstatný. Ale tady to už není ani dojemně legrační...

"Odpoledne přijíždí TV Prima, na zahradě zalité sluncem točíme reportáž do VIP zpráv. Mladá redaktorka po Veronice chce, aby na mne na kameru prozradila nějakou pikantnost. ,Co mám říct?' ptá se mě žena s nepochopitelnou bezradností. ,Tak na mě práskni těch osm litrů vína za čtyři dny,' navrhuji jí lstivě. Jak řeknu, tak to ta dobrá duše udělá." Zní to jako hororový příběh ze života citových mrzáků.

Dokáže si pak někdo představit, jací citoví mrzáci teprve musí být ti hloupí a závistiví recenzenti? A určitě taky platí daleko menší daně.

Michal Viewegh
Další báječný rok
Druhé město, Brno 2011, 276 stran,
319 korun