David Jařab: Divadlo Komedie směřujeme ke konci a magistrát vytváří iluzi nápravy

Mnohokráte děkuji za vaše ocenění. Velmi mne to těší. Co se týče našeho dalšího směřování, nemám teď k tomu, co bych řekl. Čeká nás ještě jedna závěrečná sezóna a na tu je potřeba se soustředit. Z povrchu zemského i pražského však určitě ani já, ani mí kolegové nezmizíme. Já doufám, že se budu věnovat nadále divadlu i filmu, bude-li v tomto státě ještě možnost.

Určitě se chystám na další film. Mohu prozradit jen to, že by měl být ze současnosti a měl by se odehrávat v Praze. Zatím je to ale ve stádiu prvních pár stránek scénáře. Rozdíl mezi divadelní a filmvou režií je dosti značný. Divadlo a film jsou totiž dosti odlišné prostory, vyžadují odlišný způsob vyjadřování i myšlení. U mne se ale dost často filmové prostředky objevují v divadelní práci a možná i trochu naopak. V komunikaci s hercem je pro mne obojí zkušenost přínosná.

Nedá se říci, že jsme dostali stopku. To by nebylo spravedlivé. Pouze jsme po osmi letech velmi skromně dotovaných projevili potřebu alespoň trochu finanční poměry změnit. Nebylo to ani tak motivováno touhou vybřednout z ne příliš uspokojivé sociální situace nás všech, ale především potřebou rozvíjet slibný program a rozšířit ho o mezinárodní spolupráce. Chtěli jsem pro nás tako jako tak poslední období dotáhnout do konce v maximální možné kvalitě a ukázat Praze a našim divákům, že je možné v našich poměrech dělat divadlo náročné, úspěšné i mezinárodní v tom nejlepším slova smyslu. Chtěli jsme se pokusit ještě růst a dotáhnout tu dobře nastavenou konstelaci k maximálnímu možnému výsledku. Chtěli jsme skončit v nejlepším. S ostatními divadly se neporovnáváme. Je ale škoda, že nejsou nastaveny podmínky nějak logičtěji a průhledněji. Rozdělovací klíč totiž spíše než na aktuální stav a výsledky reaguje na výchozí situaci a systém dělení z období těsně po roce 1989. Nový systém a nová pravidla se nepodařilo nikdy uspokojivě nastavit. Tak se může stát, že děláme divadlo za polovinu, třetinu, ale i čtvrtinu toho, čím disponují srovnatelně velké scény se srovnatelným provozem. Není to ale chyba těchto divadel. Je to chyba systémová.

Momentálně jsem tak vytížený, že příliš do divadla nechodím. Ale mohu-li, rád si zajdu třeba do Dejvického divadla.

My se snažíme s Magistrátem jednat neustále. O této situaci už jednáme od počátku roku 2009. Tušili jsme, že to může skončit takto. Něco jiného je jednat a něco jiného je mít nějaké konkrétní výsledky. Nápravu zatím slibovali všichni. Stala se ale systémová chyba. Rozhodnul-li by magistrát o výši subvence pro následující čtyřleté období 2009 – 2013 včas, tak jak rozhodnul či by vzal na vědomí explikace skutečných potřeb a nákladů, nemuseli bychom být teď tady. Výši rozpočtu jsme se dozvěděli ale 17. prosince 2009, čili před vánocemi, 14 dní před koncem roku, kdy končila naše smlouva. Už nebyl čas jednat o změnách, nic vysvětlovat, ani se jakkoli pokusi situaci zvrátit legitimní cestou. Bylo možné pouze podmínky a finance přijmout a nebo odmítnout. Přijali jsme je s tím, že zastavit provoz ze dne na den není téměř možné. Cítili jsme se také zavázání všem našim zaměstnancům a spolupracovníkům a především našim divákům. Nechtěli jsme dělat velká gesta, i když jsme měli veliké nutkání skončit hned. Bylo nám ale jasné, že za stávajících podmínek nebude možné fungovat po celou dobu schváleného grantového období. Okamžitě jsme s podpisem smlouvy tuto skutečnost oznámili. Teprve pak se začaly magistrátní orgány a starat. Teprve, až když se to objevilo v médiích, začali pátrat, cože se to vlastně stalo a začali přemýšlet o případné nápravě, nebo spíše začali vytvářet iluzi případné nápravy. Do té doby bylo rozhodnutí grantové komise a schválení zastupitelstvem naprosto v pořádku a včas. Teprve pak bylo připuštěno, že tomu tak vlastně nebylo. Ale možnosti nápravy už díky počáteční laxnosti nebyly systémové. Začal se hledat způsob, jak tuto chybu zalepit. Kdyby se někdo ale na počátku skutečně a podrobně zabýval naší žádostí a dokázal rozklíčovat, že to, oč žádáme, je skutečně pouze to, co potřebujeme, abychom zajistili slíbený program a rozvoj, nemuselo k této situaci nikdy dojít. Takže se nacházíme od 1. ledna 2010 v období hledání řešení a nacházení nemožnosti žádného řešení. Nyní stoupl mediální tlak a tak se zase více „hledá“. Před měsícem ale pan radní Kautský, proti kterému jinak nic nemám, jasně řekl, že naděje na nápravu není. Takže tomu moc nerozumíme a vlastně už nás to přestává trochu zajímat. Připadá nám to už poněkud nedůstojné obou stran. Proto již nyní neodvratně směřujeme ke konci. Konec není tragédie. Je jen poněkud neúnosné, aby člověk nemohl dál plánovat svůj život a svou práci. Naší snahou je teď dotlačit magistrát alespoň k tomu, aby vyhlásilo výběrové řízení na provozovatele Divadla Komedie s ročním předstihem. Tak se snad konečně zakotví v pražském přístupu ke kultuře respekt a serióznost. Můžeme pomoci vytvořit precedens pro další divadla a učinit z nich respektované partnery Prahy, kteří jí poskytují kulturu a ne pouze ubohé čekatele, kteří postávají před radnicí, jestli něco někdo milostivě vyhodí z okna. Nedokážu si představit, že by třeba dopravní firma dostala smlouvu o provozování dopravy v Praze 14 dní před započetím služby. Tento přístup jasně vypovídá o postoji a chápání kultury. Není to nic, co naši zástupci považují za skutečně potřebné. Žádnou jinou zprávu v tomto systému rozhodování nečtu.

Zázraky se nedějí. Alespoň ne v naší kotlině a ne v této oblasti. Kdyby se stal, museli bychom se zamyslet, jestli je to ještě možné. Řadu spoluprací a projektů na sezóny následující jsme již odvolali. Nechceme vypadat jako neseriózní podnik. Navíc nevím, co by si o nás lidé pomysleli. Nejsou peníze – neskočí, jsou peníze – hop. Začíná už to být skutečně nedůstojné a tohle už nemá nikdo zapotřebí. Soustředil bych se na budoucnost, aby se podobná situace už neopakovala.

Mecenáše jsme sháněli, ale není-li společenské prostředí naladěno vstřícně kultuře, není ani příliš velká vstřícnost v oblasti byznysu. Politici určují celkové naladění společnosti. Přesto se nám ale dařilo najít partnery v zahraničí. Bohužel jsme neměli smlouvu s magistrátem včas, a tak jsme nemohli s nikým nic podepsat. Divadlo tak přišlo asi o milionové částky. Ale zase: signalizovali jsme to včas. Nebyla vůle ani prostor něco řešit. Tohle ale není určitě jediný případ, kdy laxností místních úřadů přichází české společnosti či instituce o zahraniční prostředky. Nikdo nás nebral vážně. A pak už bylo pozdě. Nikdo nechápal, že žádáme jen o to nejnutnější. Že nežádáme o pět milionů více, jen aby nám něco dali. Slovům se se zde pozornost nevěnuje. Vše funguje samospádem.

Sbírku vypisovat nebudeme. To už hraničí s paralelní daňovou soustavou, separovanou od správy státu. Prostředky tady jsou, jen se s nimi nenakládá hospodárně. To je snad každému jasné. Nevím nač vynaložila Praha 50 milionů na svou prezentaci v zahraničí, když její formy působí přinejmenším velmi obskurně a neefektivně. Kdyby se část těchto peněz dalo do zorganizování nějaké výjimečné výstavy nebo festivalu, určitě by to podpořilo Prahu lépe a přivedlo sem i více návštěvníků a turistů. Plakáty zvoucí do Prahy asi nebudou to pravé. Mělo by se prostě uvažovat jinak. Ale to by nesměly za vším stát parciální ekonomické zájmy. Systém není dokonalý, ale dá se v něm určitě najít způsob, jak působit na kulturu v Praze kladně. Systém není nikdy viníkem a je vždy produktem konkrétních lidí. Jsme země, která má pracovité a sebevědomé občany, ale děsivé politické zástupce. Je to s podivem, kolik český člověk ale snese. Utáhne si opasek a půjde dál vydělávat se skřípením zubů na zahraniční vily a jachty našich zastupitelů. Něco není asi v pořádku. Ale všichni ví co. Takže uvidíme, jak dlouho to takto může ještě jít.

Nedomnívám se, že by divadlo mělo být výlučnou záležitostí pro bohaté. Naše vstupenky stojí 320 Kč a to mi připadá jako strop toho, co by byl ochoten divák v dnešní době za návštěvu divadla zaplatit. Dostáváme peníze proto, abychom pro Pražany dělali dostupnou službu. I dopravní podnik by mohl zdražit, aby pokryl své náklady, ale existuje strop toho, co je únosné. Nechceme proměnit naši klientelu. Nechceme se stát komerční atrakcí. Mnohokráte děkuji za otázky, ale čas a prostor mi nedovoluje odpovědět na všechny. Řada z nich se týká podobných témat, čili doufám, že alespoň trochu jsem přispěl k objasnění situace Divadla Komedie.