Už se nevnímám jako oběť, říká samostatná Markéta Irglová

Když Markéta Irglová sedne k pianu a začne hrát s dalšími třemi muzikanty písničky ze svého nového alba, je v mrňavém pražském klubu Kaštan necelých šedesát lidí.

Vás asi bolí nohy, že, obrátí se Markéta do publika po několika skladbách, žtak si klidně posedejte na zem, doporučí přítomným nenuceně, jako by se sešli u ní v obýváku.

Působí klidně, vyrovnaně, sebejistě, ale ne suverénně. Když si na klavírní stoličce popotahuje sukni ke koleni nebo se šťastně usměje na své spoluhráče po dobře odehrané písničce, pořád vypadá tak trochu dětsky.

Když má pocit, že by české publikum špatně pochytilo anglický text, vysvětlí ho. Následující písnička byla o tom, jak moc lidé žijí v minulosti nebo v budoucnosti, a proto jim uniká přítomnost.