Rád zkouším, co ještě zvládnu, říká před pražským koncertem legendární Jeff Beck

Jeden z největších "kytarových hrdinů", který se spolu s Jimim Hendrixem, Erikem Claptonem či Jimmym Pagem prosadil v dobách kulturního kvasu šedesátých let, prožívá mimořádně silné tvůrčí období.

Šestašedesátiletý Angličan spojil na loňském, kritikou opěvovaném titulu Emotion & Commotion světy klasické hudby, jazzrocku i soulu.

Na letošní desce Rock'n'Roll Party, kterou věnoval svému dětskému vzoru Lesi Paulovi, se vrací ke kořenům rockabilly. Ale v programech koncertů nezapomíná ani na své futuristické hříčky s elektronikou.

Opatrně připouští rovněž obnovení spolupráce s Rodem Stewartem, "svým" zpěvákem z legendárních dob první hardrockové sestavy Jeff Beck Group.

Virtuos s nezaměnitelným zpěvným kytarovým tónem se u nás poprvé živě představí 23. června v pražské Tesla Areně.

"Repertoár koncertu bude vystavěn především kolem skladeb alba Emotion & Commotion, ale přinese i pár překvapení," mnohoslibně konstatoval Maestro Beck v exkluzivním rozhovoru pro HN.

HN: Když porovnáme byť jenom dvě vaše poslední alba, tak transkripce Pucciniho árie Nessun dorma či Brittenovy Curpus Christi Carol z desky Emotion & Commotion a přímočará "oldies" sóla živého titulu Rock'n'Roll Party Honouring Les Paul představují naprostý kontrast. Přitom jde v obou případech o brilantní a důvěryhodnou hudbu. Vy si v protikladech libujete, že?

Pokaždé když plánuji další desku, snažím se vyzkoušet něco odlišného, co by mé hraní posunulo. Rád sám sebe vyzývám, zkouším, co ještě zvládnu. Ale i když zkoumám pro mě nové styly hudby i techniky hry, vždy se snažím zachovat si vlastní zvuk.

HN: Co inspirovalo instrumentálku Hammerhead (Kladivoun), za niž jste letos získal jednu z cen Grammy? Působí zvukomalebně, málem jako "podmořské" dokumenty.

Před několika lety mi klávesista Jason Rebello navrhl, abychom spolu napsali pro potřebu koncertů odlišný riff, který by podkládal skladbu Hi Ho Silver Lining namísto dusavého rytmu, použitého v původní nahrávce. Jason složil úžasný riff a měl přitom na mysli charakteristický styl Jana Hammera. Tento riff se postupně rozvinul v novou skladbu Hammerhead. Kompozici vlastně neinspiroval žralok, ale váš krajan Jan.

HN: Další Grammy jste dostal za úpravu árie Nessun dorma pro elektrickou kytaru. Kdy vlastně začala vaše vášeň pro "klasickou" hudbu? Již dříve jste si ostatně zkoušel pro sebe upravovat Mahlerovu 5. symfonii a vaše matka byla klasicky školená klavíristka.

Skutečně jsem se o klasickou hudbu začal zajímat už jako velmi mladý, i když k nahrávce klasického materiálu jsem se odhodlal až nyní. Vždy mě okouzlovalo, jak kombinace odlišných nástrojů, zvuků a melodických linek v orchestru dokážou vytvořit jednotný hudební dojem.

HN: Podílel jste se i na The Imagine Project jazzového pianisty Herbieho Hancocka, což vám letos vyneslo třetí Grammy. V evergreenu Imagine jste nahrával spolu s Pink, Sealem, senegalskou zpěvačkou Oumou Sangare, o zúčastněných jazzmanech nemluvě. Bylo obtížné, ne-li nemožné, skloubit tolik žánrových a interpretačních přístupů?

Jen jsem se na krátko utrhl z probíhajícího turné, abych mohl na chvíli zaskočit s Herbiem do studia. Nahrával jsem pouze svůj part, bylo by složité dostat všechny muzikanty v týž den do studia, takže jsem pozdější vstupy řady z nich ani neslyšel. Ale byl jsem samozřejmě potěšen, že mě Herbie k účasti na projektu přizval.

HN: Jako muzikantská celebrita jste hostoval v kontroverzní reality show American Idol, což je předloha u nás probíhající SuperStar. Proč jste do toho šel?

Hrál jsem s Kelly Clarkson v charitativní části show Idol Gives Back. Šlo tedy o dobročinnou akci. A především, Kellyin hlas skrývá uchvacující hloubku. Předtím jsem ani netušil, jak plně rozvinutý soulový výraz Kelly má. Poslouchat ji, to mi doslova zjitřilo city. Z mého pohledu byla tato spolupráce vzrušující a zvládli jsme ji.

HN: Letos jste vydal záznam koncertu, který jste uspořádal jako poctu kytaristovi a konstruktérovi kytar Lesi Paulovi, protože právě on byl vaším prvním muzikantským vzorem. Později jste se spřátelili...

V osmdesátých letech jsem byl požádán o vystoupení v Perkins Palace v Pasadeně a Les Paul tam hrál také. Později mě pozval do svého apartmá na anglický čaj a sušenky, což bylo milé. Jenže já jsem se mnohem více zajímal o tajný prototyp jeho bílé kytary "Les Paul", na které měl krom klasických snímačů připevněn i malý mikrofon a která ležela v místnosti. Přistihl mě, jak ji zkoumám, a pobaveně se šklebil.

HN: Na album Rock'n'Roll Party Honouring Les Paul jste přizval coby hlavní partnerku zpěvačku Imeldu May. Cítíte v jejím hlase spřízněnost s Paulovou pěveckou i životní partnerkou Mary Ford? Nebo nějakou zvláštní citlivost pro hudbu padesátých let?

Imeldin hlas zní nenuceně a přirozeně, můžu její zpěv poslouchat celý den. Ona opravdu působí, jako by se Mary Ford vrátila... Pokud ne ještě lépe! A její muzikanti, to je pravá rockabilly kapela od zvuku až po vzhled. Členové The Imelda May Bandu představovali pro záměr uspořádat a natočit koncerty věnované hudbě Lese Paula naprosto ideální společníky.

HN: Objevily se zprávy o možném obnovení vaší spolupráce s Rodem Stewartem. Zakládají se na pravdě?

Zatím oba pracujeme na nějakých nápadech. A pokud vše dobře půjde a náš časový harmonogram to dovolí, měli bychom spolu brzy něco vytvořit.

HN: Jste jednou z mála živoucích rockových legend, která dosud nevystoupila v Česku. Proč až nyní?

Vlastně ani nevím. Ale teď to napravím a těším se, že zahraji pro všechny své české fanoušky.