Ruský spisovatel Sorokin spojil v nové knize ruskou klasiku s apokalypsou

Prozaika Vladimíra Sorokina (1955) známe z českých překladů jako nejpoťouchlejšího a zároveň nejhravějšího ze současných ruských spisovatelů.

Po Třicáté Marinině lásce (1987), v níž s perverzní radostí zkřížil erotický román s budovatelskou prózou, vzbudil předloni rozruch Den opričníka (2006), tíživá vize vykreslující v hrozivých detailech možnou budoucnost totalitního Ruska, respektive celé Eurasie.

Nyní vyšla druhá próza ze série knih, které v sobě mísí tradiční ruské reálie i vyprávěcí postupy s výdobytky vědecko-fantastické éry - zatím poslední Sorokinova novela Vánice z roku 2010.

Během prvních stránek poučeného čtenáře překvapí pomalý, starosvětský způsob vyprávění a realistický styl, který je opravdu klasicky ruský.

Typický je i děj, na jehož počátku si doktor Garin najímá mužika Kucku, aby ho ve vánici dovezl do vesnice, v níž řádí podivná epidemie.

Děj knihy pak spočívá v trudné cestě prostého vesničana a vzdělaného doktora zavátou ledovou krajinou plnou nepřízně a nebezpečí. Potud klasické reálie a inspirace ruskými velikány devatenáctého století.

Cesta za zombíky

Během neustále se komplikujícího hledání cesty však postupně začínáme tušit, že něco není v pořádku a že se bezpečná iluze o normalitě popisovaného světa a relativní sterilnosti textu rozpadá.

Z hladce a možná i místy zdánlivě banálně plynoucího děje začínají vystupovat podezřelé motivy, které jej přesouvají z období realistické prózy 19. století do postapokalyptického, geneticky modifikovaného světa budoucnosti.

Garina nevezou sáně tažené koněm, ale podivný samohyb poháněný desítkami koníků velikosti křepelek. Ona infekční nemoc je jakási "černucha", která přeměňuje nakažené lidi v krvelačné zombie.

V mlýně po cestě je hostí mlynářka, jejíž manžel je trpaslík, a později naopak leží oběma mužům přes cestu zmrzlý obr se zánětem dutin. Asijští kočovníci prodají Garinovi kyberdrogu v podobě průsvitného jehlanu...

Ve výčtu podobných podivností by se dalo snadno pokračovat, ale není to třeba. Nutné je pouze zdůraznit, že zde v žádném případě nejde o parodii, ale daleko více o jakési vyvlastnění usazeného literárního jazyka, jeho zneužití a zároveň svéráznou poctu jeho stvořitelům.

Sluha a jeho pán

Podobně jako ve Dni opričníka se ve Vánici tedy opět dostáváme do prostředí jakési temné distopické sci-fi, v níž však v tomto případě příliš nezáleží na okolnostech vnějšího světa, jehož nezvyklost se objevuje jen tak mimoděk z jemných narážek.

Stejně jako v ostatních knihách Vladimira Sorokina ani ve Vánici nechybějí sex, popis snů nebo fantasmagorický záznam intoxikace. Ovšem v samotném centru autorovy pozornosti leží tentokrát spíše osud člověka a vztah poddaného a pána, což jsou konstanty, které se od dob realistů příliš nezměnily.

Po předchozích Sorokinových knihách přeložených do češtiny - kromě již zmíněných Třicáté Marininy lásky a Dne opričníka to je ještě slavná Fronta (1985) - mohlo být čtenářské očekávání větší, protože ve srovnání s nimi je Vánice přece jen trochu pomalá a komorní, přičemž nepřekvapí ani odvážnou kombinací žánrů a stylů.

Zklamán však čtenář jistě nebude, protože její síla se skrývá pod povrchem, v čisté žánrové práci vykonané s chutí a s pobaveným úsměškem na rtech.

Vladimír Sorokin

Vánice
(Přeložil Libor Dvořák)
Pistorius & Olšanská, Příbram 2011, 168 stran, 239 korun