Tančit jako o život lze i v rakvi, dokázali v Praze čínští mniši

O protnutí evropské a čínské kultury se psalo v souvislosti s představením Sutra všude. Přesto ti, kteří viděli v pražském Karlínském divadle sobotní či nedělní vystoupení šaolinských mnichů, měli důvod být překvapeni. Sedmnáct mladých mnichů z šaolinského kláštera spolu s tanečníkem a choreografem vlámsko-marockého původu Sidi Larbi Cherkaouim vystoupí ještě dnes.

Evropská tradice se tu dotkla té asijské v symbióze, která byla o to vzrušivější, že se „narodila“ před očima diváků. Šaolinští mniši začali cvičit své staletími tříbené sestavy, plynulé série cviků, které jsou snadno zaměnitelné s tancem, jež však mají jiný než estetický význam: jejich naplněním jsou léčebné, fyzické a bojové účinky. To všechno mnichy vede k meditaci, která je nejvyšším stupněm sebepoznání a sebeovládnutí.

Boj, pokoj, mír

Evropskou cestou k témuž je staletí rozvíjená vážná hudba, kterou produkoval houslový kvintet v zadní části pódia. Jeho souznění s „tancem“ mnichů bylo dechberoucí. Nikdy nebylo zjevnější, že vážná hudba má sílu a razanci, nikdy nebylo čitelnější, že bojové umění má smysl jen pro člověka toužícího po poznání, pokoji a míru.

Ten okamžik ale musel přijít až skoro na závěr, teprve když byli diváci dostatečně vtažení, když se nabažili fyzických dovedností mnichů a režijních důmyslností choreografa.

Ten jako základní scénografický prvek použil těžké dřevěné truhly, do kterých se tanečníci s humornou nadsázkou „uklízeli“ jako do rakví, z nichž stavěli hradby, labyrint nebo lodě. Vztyčené truhly sražené dohromady tvořily nestabilní, viklavou plochu, na které mniši suverénně tančili či bojovali.

Choreograf nemusel mnichy nic učit. Jen jejich fyzické dovednosti popírající pud sebezáchovy nasměroval určitým, výtvarně a emocionálně působivým, směrem.

Nechá je například synchronizovaně v zástupu jen s vteřinovým zpožděním cvičit jejich sestavu, výsledkem je jakési pohybové echo.

Čínští mniši tančí v Praze

Dalších 5
fotografií

Skoky a pády

Grotesku z počátků kinematografie připomíná sekvence, kdy ze stojících truhel vypadávají jednotliví tanečníci a po energickém sólu v dřevěných boxech zase mizí. V jeden moment se všichni sebevražedně rozeběhnou a prudce vlítnou do stojících truhel, které se s třísknutím pokácí, těla mnichů zůstanou i při pádu uvnitř.

Doprovodná vážná hudba je nakonec vyústěním představení. Mniši jí svým „tancem“ přitakávají. Jako by zákonitosti těla – když budeš cvičit, dokážeš zdánlivě nemožné – jen napovídaly, že to samé platí i v oblasti ducha.