VýVary 1: Padesát filmů za devět dní. Zn. bezpodmínečně

Rok se s rokem sešel a filmoví fanoušci, ale taky hvězdy, filmoví tvůrci, režiséři, producenti, distributoři a desítky dalších (o celebritách nejen z řad filmu a hudby, ale taky byznysu a politiky nemluvě) zítra ráno zamíří do Karlových Varů. A s nimi i my, novináři zabývající se filmovou produkcí.

Tenhle blog píšu už šest let, do Varů letos jedu za Hospodářské noviny posedmé. A to nepočítám roky, kdy jsem jezdila jako "civil", tedy jako filmový fanoušek bez novinářské akreditace. O to pozoruhodnější je fakt, jak se nic nemění. Každý rok tohle období prožíváme všichni stejně.

Už tři týdny před začátkem festivalu po nás šéfové v redakci začnou chtít první festivalové plány, dva týdny předem začne horečné vymýšlení toho, jak letos Vary pojmeme "jinak", týden před festivalem se spustí tématický webový speciál, v němž sice kdeco nefunguje, ale do něhož je třeba denně sypat nové a nové informace, den předem se žádá velké téma do novin (a začnou se trousit první redakční kolegové s prosbami o volné vstupenky na festivalové filmy na úterý, středu, pátek, žádostmi o tipy na nejlepší severské filmy, případně otázkami ohledně možnosti přechodného ubytování). Do toho se ukáže, že polovina redakce využila dvou svátečních dnů a místo technického supportu vám leda tak zamává z narychlo sjednané dovolené.

Apak už podesáté zkoumáte festivalový program, pročítáte anotace a zaškrtáváte filmy, které musíte "bezpodmínečně" vidět.

Moje letošní festivalové menu? Alespoň stručný výběr: Černá Venuše. Jana Eyrová. Nový Almodóvar, samozřejmě. Restaurovaná Marketa Lazarová. Německý Lollipop monster. Italský Malý klenot, popisující kauzu krachu koncernu Parmalat, a vůbec celá hlavní soutěž. Scorseseho Taxikář na velkém plátně. Kluk na kole bratří Dardennů, kteří letos ovládli Cannes. Nový Woody Allen. Půlnoční Hanna. Americký Spoluautor s Davidem Morsem. Americké Myslím, že prší. Čínský Wangliangův ideál. Filmy k poctě Elia Kazana. A desítky, desítky dalších.

O tom, že bych si na velkém plátně jen tak pro radost dala i už desetkrát viděné Světáky nebo legendární Trhák s Petrem Čepkem v roli neurotického, cholerického producenta rvoucího si košili z těla, protože "to bude drahý!!!!", ani nemluvě.

Ve Varech se jen těch celovečerních filmů promítá 180. Můj povinný výběr (alespoň předběžně) čítá padesát z nich. Padesát filmů za devět dní. Nikdy jsem nebyla silná v matematice, nicméně už teď je mi jasné, že mě čekají horké chvilky, a průměrně dvanáct hodin čistého času denně v kině. Ano, správně, moc reálný předpoklad to není, ačkoliv první novinářské projekce se konají už v 8.30 hodin ráno a nemusím trávit desítky minut před pokladnami.

Zase ale třeba obíhat tiskovky, nabírat rozovory, chci vidět několik panelů s producenty z Hollywoodu, stihnout Masterclass s producentem filmů Darrena Aronofského Nickem Wechslerem....a samozřejmě průběžně pracovat, plnit web i noviny....Přesto se na to všechno hodně těším.

Nejsem v tom sama. Z rozhádané novinářské sebranky filmových kritiků se během karlovarského týdne stane poměrně stmelený navzájem se přátelsky zdravící celek, a ač si o každém filmu myslí každý pochopitelně něco jiného, v press centru se během dní (a nocí) schází dokola ty stejné tváře, jen stále pobledlejší a unavenější. Každý rok je to podobně náročně a podobně vzrušující. A tak nějak to patří k našemu začátku léta. A pořád nás to všechny baví.

A co vy, chystáte se letos do Varů? Které filmy musíte bezpodmínečně vidět, máte-li takové? Vadí vám, že v hlavní soutěži není jediný český snímek?