Rudolfinum není vysavač, říká světový jazzman Rudy Linka

Newyorčan Rudy Linka, jeden z nejlepších jazzových kytaristů na světě, je jedním z nich. Odešel v roce 1980, v necelých dvaceti letech, do Švédska, kde studoval, našel si ženu a získal občanství. Nakonec zakotvil v Americe.

Do Česka přijíždí pravidelně uprostřed léta, protože tu vymyslel a k životu přivedl unikátní Bohemia Jazz Fest – svátek jazzu se špičkovými hráči na náměstí několika měst.

Na světové hvězdy, z nichž mnohé jsou jeho kamarádi a bývalí spolužáci, se tam chodí zadarmo.

HN: Na začátku 80. let jste, v devatenácti letech, odjel za hranice na čtyřdenní devizový příslib a už jste se nevrátil. Jak se vám podařilo vymámit povolení k cestě na Západ?
Tenkrát jsem zašel do banky na Václavském náměstí, zjistil od vrátného, že ředitel sedí v pátém patře, a vyjel nahoru výtahem. Když na mě přišla řada, vysvětlil jsem řediteli, že jsem si ze zahraničí nechal poslat kytaru, ale je nějaká špatná. Takže bych si ji rád vyměnil za dobrou, ale to jde jedině tak, že si na ni napřed zahrajete. Řekl jsem, že mi stačí nejkratší povolení k výjezdu, a to byly čtyři dny. Když mi ředitel slíbil, že mi doložka přijde poštou, moc jsem mu nevěřil, ale za čtrnáct dní jsem ji měl.

HN: Co vás přimělo k odchodu?
Ve čtrnácti jsem na pionýrském táboře potkal sedmnáctiletého praktikanta Petra Škrabáka, který hrál na basovou kytaru v kapele Impuls s Jirkou Stivínem. Byl hodně talentovaný a uchvátil mě natolik, že jsem hned po návratu z tábora prodal kolo a koupil si kytaru. Ten člověk změnil můj život. Když mi bylo sedmnáct, tak odjel do Německa hrát a už se nevrátil. Po roce pak pokračoval do Ameriky. Byl jsem z toho úplně vedle a sílil ve mně pocit, že odsud musím vypadnout, protože jsem nemohl unést vědomí, že ty svoje milované kapely, které jsem znal z desek, nikdy naživo neuslyším.

HN: S tím ředitelem banky jste měl štěstí.
To určitě. Já jsem totiž o doložku požádal už o rok dřív, a nedostal jsem ji. Můj dědeček byl řezník, druhý dědeček měl tři domy, asi to bylo tím. Prostě mi napsali, že není v zájmu socialistického státu, abych vycestoval. Odvolal jsem se, a přišlo mi oznámení, že není v zájmu socialistického státu, abych vycestoval, a že proti tomu není odvolání. Někde jsem ale četl, že se vždycky můžete odvolat k prezidentu republiky. Tak jsem se k němu odvolal. A pořád jsem pak volal na Hrad, jestli už to dostali. Konečně mě vyzvali, ať přijdu, že mi to vysvětlí osobně. Ujaly se mě nějaké mladé holky, vzaly mě stranou a začaly mi vysvětlovat: „Není v zájmu státu, to znamená, že stát nechce...“ A já povídám: „Tomu rozumím, ale proč to píšete zrovna mně?“ A tak mě vyhodili. Přesto jsem ten příslib o rok později dostal. Nechápu, jak ten stát vlastně fungoval.

HN: Co v životě chápete jako štěstí?
Měl jsem moc rád kytaristu Jima Halla. Pořád jsem ho poslouchal, chtěl jsem hrát jako on, byl jsem přesvědčen, že je nejlepší. A pak jsem přijel do New Yorku a s tím člověkem jsem se viděl každý večer, pořád jsme se stýkali.
Nedávno jsem si přehrál jeho cédéčka, která jsem miloval před třiceti lety, a zjistil jsem, že z nich mám pořád stejně intenzivní pocit. Ve tři ráno vzbudím ženu a říkám: Tohle si musíš poslechnout. A posloucháme a ona je z toho taky úplně pryč. Podle mě je krása v životě v tom, když člověk dokáže nezapomenout, proč věci dělal. Když neztratí nadšení. Když jsem tady začal dělat Bohemia Jazz Fest, někdo mi řekl, že bych byl skvělý prodavač. Protože prý dokážu prodat všecko. Ale tak to není. Já tomu, co prodávám, opravdu věřím. Když říkám, že by se mělo pražské Rudolfinum víc otevřít lidem, tak neprodávám vysavač-Rudolfi num s pocitem, že jestli mi na to skočí, tak si to Rudolfinum zničili. Já jsem celou duší přesvědčen, že ta myšlenka je výborná a že by to bylo dobré pro všechny.

HN: Jak se vaše paní dostala k Miloši Formanovi?
Ona studovala fi lm už ve Stockholmu, to už jsme se znali. A jednou tam na nějakém mezinárodním filmovém sympoziu stála fronta na jistého Franka Daniela z Columbia University. Postavili jsme se taky, a když na nás vyšla řada, Solveig se představila a já jsem řekl „Rudy Linka“. A on povídá česky: „Lahůdkářství u Linků? Tam jsem strávil nejlepší léta svého života.“ Pak nechal frontu frontou, sedli jsme si k pivu a on vykládal neskutečné historky.
Pražskou firmu Linka v Havlíčkově ulici 13 vlastnil můj děda. Na začátku druhé světové války tam měli sklep plný francouzského koňaku. Obchod děda předal nejstaršímu synovi Vladimírovi a ten proseděl válku ve sklepě s kamarády včetně Daniela a spolu celý ten sklep vypili. Řekl jsem Franku Danielovi, že by moje partnerka chtěla studovat na Columbia University, a on to během měsíce zařídil. Já jsem v té době dostal stipendium na Berklee v Bostonu. Dva dny před odjezdem do Ameriky jsme se vzali. Každý víkend jsem pak za ní jezdil do New Yorku. To je úplně jiné město než všechna na světě. Má obrovskou energii.

HN: Takže jste tam zůstali.
Já jsem ještě dva roky studoval na The New School v New Yorku, a když jsme po těch třech letech v Americe přijeli do Švédska, bylo nám jasné, že jsme doma v New Yorku. Pro každého, kdo nebydlí tam, kde se narodil, je New York nejlepší druhý domov. Protože tam je každý odněkud a každý vás vnímá jako přínos. Vy jste ten, kdo to město dělá. Když byla dcera ve čtvrté třídě, dostaly děti při dni otevřených dveří otázku: Kdo jste? Jedna ze spolužaček naší Stephanie byla vnučka Jacqueliny Kennedyové Taťána Schlossberg. Mohla si stoupnout a prohlásit: Jsem vnučka amerického prezidenta. Ale ona řekla: „Jsem Ruska a Irka.“ A všichni vstávali a říkali, odkud jsou. A Stephanie řekla: „Já jsem Švédka a Češka.“ Tohle by se nikde na světě nestalo.

HN: Na co si vzpomínáte z doby svého prvního návratu?
Jednou jsme šli kolem domu, kde bývalo dědovo lahůdkářství. My jsme bydleli v prvním patře. Ukazoval jsem to ženě, a protože teď je tam nějaká banka, zašli jsme si proměnit dolary. „Směnárna je v prvním patře,“ řekli nám v recepci. Já vystoupím z výtahu v našem bytě, v kuchyni sedí úředníci a směnárna je v mém dětském pokoji. A já povídám paní ve směnárně: „Nebudete mi to věřit, ale tohle byl můj dětský pokoj.“ A ona: „Tak to musíte být pan Linka. Tak já vás tady provedu.“ Tohle je v mých očích revoluce. Žádná krev v ulicích,ale já si ve svém dětském pokoji legálně vyměňuju dolary za české koruny.

HN: Letos už pošesté pořádáte Bohemia Jazz Fest, koncerty špičkových jazzmanů na náměstí českých a moravských měst. Vstup je zdarma a začíná se už příští úterý. Z čeho máte největší uspokojení?
Z pomyšlení, že tu je spousta lidí, kteří by tenhle typ hudby nikdy neslyšeli, nebýt Bohemia Jazz Festu.

HN: Jak jste na ten nápad přišel?
Když jsem tu byl v roce 2001 na dovolené s americkým kytaristou Johnem Scofieldem, jeho žena dostala nápad, že půjdeme hrát na Karlův most. A pak zajdeme na večeři, na které smíme utratit jen tolik, kolik za to hraní vybereme. Jenže jsme zahráli pár taktů, a hned nás udal fl ašinetář, který seděl naproti. Přišla policie a začala vyšetřovat, jestli máme povolení. Seběhla se hromada lidí, a tak nám policisti dovolili zahrát jednu věc, a konec. Nevydělali jsme nic. Tenkrát jsem začal přemýšlet o festivalu, protože mi přišlo, že na tom mostě nejsou hudebníci, kteří by chtěli být objeveni a něco ve světě dokázat. Zatímco v jiných městech jdete hrát na ulici proto, aby vás někdo objevil. Takhle prorazil například americký pianista a kytarista Stanley Jordan. Ale pro ty zdejšímuzikanty je to vlastně byznys, podbízejí se turistům. Říkal jsem si, že by bylo úžasné, kdyby turista v Česku někam přišel a tam by se hrálo něco současného a stejně světového, jako jsou architektonické památky na zdejších náměstích.

HN: Neodrazovali vas znalci zdejšího prostředí, že jazz je menšinový žánr, a na náměstí nepatří?
Jazzu tu vždycky bylo hodně. A najednou přišla revoluce a vystupovaly tady Madonny v obrovských arénách. Měl jsem pocit, že to tu je komerčnější než na Západě. Když jsme začínali, slyšeli jsme pořád, že se na festivalu bude u pódia tlačit padesát lidí, a to bude všechno. Ale první rok přišlo na koncerty v Praze, Prachaticích a Českých Budějovicích dvanáct tisíc lidí. A loni už jsme měli přes sedmdesát tisíc návštěvníků.

HN: Kdo bude hrát letos?
Letošní festival se koná už v šesti městech. Ve čtyřech z nich vystoupí dánská zpěvačka Caecilie Norby. Výbornou československou kapelu má mladý Ondřej Štveráček, který bude na festivalu hrát poprvé. Hvězdou festivalu bude americký pianista Alfred McCoy Tyner, který hrál s Johnem Coltranem a snad se všemi velkými jazzmany. Zahraje v Praze na Staroměstském náměstí a dostane letošní Bohemia Jazz Award. Terje Rypdal, takový norský Jimmi Hendrix, bude hrát s big bandem z Bergenu. Celý večer bude norský. Vznikl na počest norské jazzové hudby, která je na nejvyšší úrovni, a také Norských fondů, které opravily kostel v Táboře, přispěly na zoo v Ostravě a na spoustu dalších věcí v Česku.

HN: Jak probíhají festivalové večery v malých městech?
V Domažlicích, Prachaticích a Táboře bývá úžasná nálada a na rozdíl od velkých měst se tam může hrát až do noci. V Praze a v Plzni musíme skončit v deset. V Praze jsme první rok asi o deset minut přetáhli a dostali jsme pokutu 22 tisíc korun. Loni jsme měli v Praze španělskou kapelu z Barcelony a ta to vůbec nemohla pochopit. Ve tři čtvrtě na deset se do toho teprve dostávali, a za chvíli byl konec. Na malém městě je na place celé město, včetně starosty.

HN: Jak se to má s vaším plánem více otevřít pražské Rudolfinum publiku?
Je to vize, která je úplně v zárodku. Vznikla, když jsem byl před pěti lety s prezidentem Klausem poslouchat jazz v klubu Village Vanguard v New Yorku. Je to skoro nejstarší klub v Americe a hrál tam Miles Davies, Bill Evans, všichni, kdo něco znamenají. Václav Klaus se mě zeptal: „Proč my nemáme takový klub v Praze? A proč s tím něco neuděláte?“ Tak jsem si říkal, že by bylo dobré mít v Praze scénu, která je světová. Praha má plno jazz klubů, ale nemá žádné opravdu mezinárodní pódium. Já bydlím v New Yorku přímo za Lincoln Centrem, a to je takový maják dobré kultury. Nejen pro celé USA, ale pro celý svět. Je to prestižní záležitost. A něco takového náš stát nemá, tak jsem pomyslel na Rudolfi num. Ta budova na skvělém místě je dnes podle mého velice nevyužitá.