Básník je mrtev, ať žije parazit

Co přijde po smrti? Ví bůh. A co přijde po smrti umělce? Přece jeho vykladač – a s ním podle Shakespearova Timona Athénského i odraz světla přirovnávaný k "bledému ohni", s jehož pomocí je dílo zesnulého aspoň zdálky nasvíceno, když už jeho tělesná schránka žádné nevyzařuje.

Na tento zrádný odlesk se roku 1962 zaměřila kniha Bledý oheň Vladimira Nabokova, která v sérii jeho "amerických" románů přináší nejdůmyslnější úvahu nad údělem tvůrce a spájí prózu, poezii, vtip a sebeobranu s takovou hravostí, že výsledná hádanka takřka půl století vyzývá překladatele i luštitele na souboj.

Dluh je nyní splacen – s prodlením, nicméně i s noblesou. Do příspěvků Lawrence Durrella, Georgese Pereka a Milorada Paviće nenašel totiž tento Nabokovův šprým konkurenta co do rozebrání románové formy, z jejíchž ruin poté vytesává cosi neslýchaného, a přitom dnes tak přirozeného - příběh v příběhu a s ním knihu, v níž jde stále očividněji o něco jiného. Někdejší první dáma amerického univerzitního románu Mary McCarthyová označila "kentauří převlek" Bledého ohně za zásadní vklad do tvarosloví prózy 20. století.

S odstupem let je už vedlejší, zda text – a s ním i Vladimir Nabokov – přitakal pozdnímu modernismu a rozpracoval Jamese Joyce, nebo předjímá triky postmoderny. Podstatnější je, že tu spisovatel stejně jako ve své nejslavnější rusky psané knize Dar uctívá řád, díky němuž zázrak jménem román dává čtenáři návod k použití světa, posiluje jeho estetický požitek a přesvědčení, že žádný relativizující škarohlíd tomuto kouzlu neodzvoní umíráčkem. Ani kdyby to měl být partner z nejpovolanějších čili jeho interpret.

Dopadl jako Puškin, trefila ho kulka

V závětří malé novoanglické univerzity, která mu poskytla učitelský azyl, si Vladimir Nabokov posvítil na situaci, kdy hotové dílo začíná žít v očích druhých. Nemusel ani vytáhnout paty z kampusu, ani se vzdát inspirací daných překlady Puškinovy poezie či Carrollovy Alenky, v nichž osvědčil svou bilingvnost a jež jsou pro vznik Bledého ohně zvlášť směrodatné.

Vždyť základ textu tvoří poéma místního profesora a básníka Johna Shadea, kde tento bard se zemitou intimitou Roberta Frosta a s rokokovou rozverností Alexandera Popea hloubá nad taji lidského konce, netuše, že ho záhy trefí kulka – tak jako kdysi ubohého Puškina. Tuto báseň pak obklopuje "kritický aparát" Shadeova důvěrníka Charlese Kinbotea, který se po kolegově skonu ujal osiřelého rukopisu a od nějž bychom čekali především profesionální pokoru – kdyby ho však důkladně neprotáhl Alenčiným krajem divů.

Předložená předmluva se tudíž stává snůškou pomluv, rejstřík registruje spíš slovní ping-pong vypečeného "editora" a sám Kinboteův komentář – daleko rozsáhlejší než Shadeova báseň – připomíná samomluvu parazita, jenž se konečně dostal ke slovu. Sveřepý interpret tu nejen obhajuje své pravdy o okolnostech zrodu poémy, jak jsme z praxe akademiků vcelku zvyklí, nýbrž rovnou i vlastní vizi světa a ústřední pozici sebe sama v něm. Začne na výklad veršů roubovat dějiny své vlasti – ostrova Zembly v arktickém oceánu –, a tak považovat jeho práci za seriózní je neméně bláhové jako vyrazit ve stopách tohoto výtečníka račím pochodem a doufat, že někde nenarazíme.

Osamocený král na šachovnici

Nabokovovo psaní vždy sázelo na "důvtipného čtenáře", kterého nijak nešetří a protahuje ho k oboustranné potěše slepými cestami ve hře, kde tajenku zavinula a jistí soustava křivých zrcadel. A přece právě tyhle křivé plochy umožňují proniknout do duševních pochodů člověka, jehož vnímání se posunulo za běžné mentální rámce. Kinbote se jako osamocený král na šachovnici snaží k někomu přisát, zastírá své stihomamy maniakálním blábolením, ale zároveň přikládá prorocká zjištění, typická pro existence balancující na hraně mezi rozumem a šílenstvím.

Jako "spisovatel spisovatelů", jemuž rozumí zas jen kolegové, bývá Vladimir Nabokov obviňován z psaní umění pro umění, pozérství či jiných projevů elitářství. A přesto nutno předeslat, že Bledý oheň nepřináší snobský vtípek pro zasvěcené, majstrštyk, který se koupí, někam zastrčí a nečte. Můžeme pro větší pohodlí vytrvale listovat hned dvěma výtisky najednou a užít si tak předivo křížových odkazů, jimiž je dílo převratně prostoupeno, nebo se jako obvykle probírat prostou posloupností stále bujnějších glos k básni. A přece nelze přehlédnout grotesku o tom, jak marné je úsilí plně poznat druhého i jak vynalézavá bývá faleš, zmocní-li se jí "reprodukční umění" literární vědy.

S jejími aktéry tvůrce na sklonku života nejednou účtoval v předtuše, že od hrubých zkreslení Lolity to bude jen horší. Něžný škleb suverénního tvůrce se koneckonců uplatní i v Bledém ohni, jakmile poslední stránka vyvede text z pomyslného šera platonské jeskyně, kam autor důvtipného čtenáře uvrhl, aby změřil síly jak s mocným glosátorem Kinbotem, tak s představou známou z biblické epištoly Korintským. Ale bude skutečný svět za zrcadlem – "za nímž ho teprve spatříme tváří v tvář" –, jak praví biblický verš, borgesovskou knihovnou ve správě Velkého knihovníka?

Míříme do svěrací kazajky

Ví bůh - jenže nejkomičtější na této situaci je zjištění, že ačkoli už bylo zaznamenáno přes osmdesát literárněvědných rozborů Bledého ohně, žádný z nich si není jistý správností řešení. Ať je totiž tato dvojlomná šaráda křišťálovou kreací básníka Shadea, nebo výplodem páně Kinbotea, odolává všem vykladačům.

Když tedy dozní další porce spisovatelova smíchu, zbývá otázka, kde zůstal autor, jehož navzdory učení strukturalistů neradno z textu vystrnadit. Vladimir Nabokov jako bůh této rafinované hry si bolestně uvědomuje, že je jako exulant nadále nucen přežívat pouze v jazyce "mezi slovníky", rozkročen mezi kulturami, které ho nikdy plně nepřijmou. Prostřednictvím matných a matoucích odrazů upozorňuje, že exil je zoufalé bloudění v síni zrcadel, v nichž se vyobcovaní lehce ztratí, opominou podstatné a míří ke zkáze, v lepším případě do svěrací kazajky.

Zatímco jeho učedník Salman Rushdie téhle myšlence později přitakal tím, že přijal roli "pomlčky mezi Východem a Západem", Vladimir Nabokov by nejradši skoncoval s veškerou falešností a objal nás z nadoblačné knihovny jako bytostný světoobčan. Potíž je v tom, že tenhle stvořitelský soucit u něj objeví jen ti nejvnímavější. A tak poslední slovo mnohdy mívá předpojatý autor komentáře.

Vladimir Nabokov

Bledý oheň
(Přeložil Pavel Dominik, verše Jiří Pelán)
Paseka, Praha 2011, 332 stran, 349 korun

Lovec motýlů

Dvojjazyčná cesta na výsluní

Nejvýraznější ruský exilový spisovatel 20. století Vladimir Vladimirovič Nabokov (1899-1977) je současně nejvýraznějším "nerodilým mluvčím" mezi anglicky píšícími romanopisci. Tento naturalizovaný Američan působil na univerzitách Nové Anglie, kam vedle prózy Pnin zasadil i Lolitu. Cenzura tohoto románu o spalující mužské touze po pubertální nevlastní dceři i "pornografické" přísliby, jež v knize marně hledali tehdejší rekruti americké armády, vynesly autora na výsluní, byť snil o méně skandálním uznání. Například za román Bledý oheň z roku 1962, kdy už byl tento literární bezdomovec, sužovaný steskem po Rusku, opět v Evropě. Ve švýcarském letovisku Montreux zasvětil zbytek života překladům svých ruských knih do angličtiny a lovu motýlů.

SPISOVATEL SPISOVATELŮ
Vladimir Nabokov je znám nejen jako autor, který psal jak rusky, tak německy, francouzsky a především anglicky, ale také jakožto prozaik intelektuálně náročný. To potvrzuje i v nyní česky vydaném románu Bledý oheň, jenž je velmi rafinovaným textem.
FOTO: PROFIMEDIA.CZ