Na jazzovém plesu zazářili Bucinatores

Po historické Redutě a luxusním Café Imperial se jazzová scéna festivalu filmové a symfonické hudby Prague Proms letos nastálo usadila ve vykrytém prostoru restaurace na Žofíně, jejíž mohutné kaštany zbrzdily i prudký liják a kde umělohmotné stěny odháněly mrazivý vítr od vody.

S volným pohybem mezi stanem a zahradami, přirozenou akustikou a fosforeskujícími neony na vodě získaly Prague Proms nefalšovanou festivalovou atmosféru.

Dramaturgie přivezla výraznou hvězdu v trumpetistovi Terenci Blanchardovi, jehož postbopovému kvintetu ve stylu Milese Davise z šedesátých let dominoval kubánskou hudbou silně poznamenaný pianista Almazan a ponuře frázovaní coltraneovští hadi saxofonisty Winstona.

S podobně hardbopovým základem pracovalo i visegrádsky namíchané septeto East European Ensemble, které zaujalo invenčním vedením dechových čtyřhlasů a více než ansámbl sólistů připomínalo kompaktní big band.

Ve středu jazzová část festivalu vyvrcholila koncertem trumpetisty Bobbyho Shewa. Někdejší odvedenec vyučený foukáním na trubku u armádního stánku s pizzou hrával v big bandu Tommyho Dorseyeho, kde musel probírat uprostřed hraní usínajícího trumpetistu-narkoleptika, a především v kapele bílého bubeníka Buddyho Riche.

Vyhecovaný, ač iritovaný Richovým výbušným jednáním tu Shew zvládl pozici prvního trumpetisty a od té doby ho pověst předchází. V Praze vystoupil už jako osobitý sólista po boku Českého národního symfonického orchestru dirigovaného Kryštofem Markem.

Největší zásluhou festivalu však byla přehlídka mladého českého jazzu na protějším břehu řeky v nikdy nespícím klubu Jazz Dock.

Po crossoverovém smyčcovém kvartetu Epoque a triu nedoceněné klavíristky a famózní autorky Beaty Hlavenkové se tu v mainstreamové konfiguraci představil holandský saxofonista, dnes také improvizátor na moravské flétničky Cyrille Oswald, zatímco pianista Vojtěch Procházka zkusil odvážný experiment s preparovaným klavírem a videoprojekcí, jež v reálném čase zbarvovala, zkreslovala a smyčkovala rozkomíhané kolíky v těle nástroje.

A největší hit večera? Mladičké sexteto Bucinatores, které navzdory funkovým tempům koření v dixielandové tradici. Pětice dechů plus bicí se po staru opírají o basové linky intonované tubou a pochodové rytmy z neworleanské pohřební muziky, ústí do vážných pasáží a mluveným slovem i hudebními fóry si recesisticky utahují ze všeho, od "milostných zabijáků" až po teroristy.

Což je pořád nesrovnatelný zážitek s tahem, který mají Bucinatores jako plnohodnotný big band. Kéž by je příští Prague Proms pozvaly na Žofín!