Cikáni jsou hrdý národ, říká svými fotografiemi Josef Koudelka

Světoznámému fotografovi Josefu Koudelkovi (1938) vyšlo album snů. Vždyť na Cikánech, jak Romům nepřestal říkat, začal pracovat před půlstoletím. I když soubor od té doby vyšel několikrát, nyní dostal definitivní autorskou podobu, zamýšlenou již v šedesátých letech. Koudelka fotografoval Romy zejména na Slovensku, ale také v Čechách a na Moravě. V létě 1968 se za nimi vypravil na Balkán. Do Prahy se vrátil koncem srpna a vzápětí zachytil sovětskou invazi, díky těmto fotografiím se pak rychle prosadil v zahraničí. Poslední "cikánský" záběr zařazený do aktuální knihy exponoval před čtyřiceti lety ve Španělsku.

Koudelka o téma neztratil zájem: romské snímky ze západní Evropy obohacují album Exily, které se stalo fotopublikací roku 1988. Tamní Romové však na něj působili odlišně, a fotograf je proto nechává na stránky Cikánů vstoupit ojediněle, přesně řečeno na tři místa. Daří se mu tak připomenout archaický styl života, jehož ústup oddálila železná opona. 

Aby mohl autor v důležitých lokalitách fotit soustavně, musel tam své obrázky vozit. Když se někdo sám sobě nelíbil, zvětšeninu třeba i roztrhal. Často se jednalo o důsledek šerosvitu neelektrifikovaných koutů východoslovenského venkova. Řada portrétů je proto inscenovaná: Koudelka Romy naváděl přinejmenším k tomu, kde mají pózovat. Zároveň zůstával v pohotovosti a čekal, až se začnou chovat civilněji. Výsledkem je jiskřivé napětí mezi expresivní teatrálností a střelhbitě překvapivými postřehy.

Dnes už je to jiné, ale v koudelkovských šedesátých letech ještě platilo, že Romové znali a uctívali jedině staré fotografie ateliérového ražení, na nichž se nikdo nehýbal. Většina Koudelkových záběrů z romských osad těží dynamiku z optiky širokoúhlých objektivů a z brilance polygraficky skvěle zvládnutých kontrastů mezi černou a bílou. Snímky vznikající na okraj etnografických výzkumů mívají jiné ladění a téměř nikdy nevycházejí v samostatných obrazových knihách.

Zdá se, že Koudelka hledal archetypální obrazy lidství. Jím portrétované osobnosti se ovšem netváří jako zkoumaný vzorek. Menšinové spoluobčany nám fotograf nepředstavuje coby exoty, nýbrž jako hrdý národ s vlastními prioritami. Tím zaujal už roku 1967, kdy Cikány instaloval v Krejčově Divadle za branou, pro nějž tou dobou fotografoval inscenace.

Koudelkovo romské album o šedesáti reprodukcích opakovaně vycházelo od poloviny sedmdesátých let v pojetí slavného francouzského editora a grafika, jenž své jméno dávno proměnil v ochrannou známku: Robert Delpire. Od pádu totality uvažoval Koudelka o realizaci Cikánů v poloze inspirované starším grafickým návrhem Milana Kopřivy. Ten připravil album do výroby hned koncem šedesátých let. K tisku však už nedošlo.

Aktuální Koudelkovo album obsahuje o bezmála padesát fotografií víc, než je obvyklé. Stejně jako v torstovské Invazi 68 a v Koudelkově monografii se osvědčuje na slovo vzatý úpravce fotoalb a typograf Aleš Najbrt. Úctyhodné je i produkční zázemí. Na šesti jazykových verzích se podílí sedm nakladatelství. Britský sociolog Will Guy nezasvětil doslov heroizaci fotografa, nýbrž čtenářsky vděčnému příběhu romského exodu z Indie.