Big Mac: Literární pop Ukrajince Serhije Žadana se ráchá v sovětské historii

Stačí jeden skok plavný a hned je člověk slavný... O ukrajinském autorovi Serhiji Žadanovi (1974) se v doslovu k českému vydání povídkové knihy Big Mac píše, že si již vydobyl pozici žijícího klasika.

Ne, že by bylo třeba chytat za každé slovo, ale zdá se to příznačné... Vzpomínky a paměti dnes píší čím dál mladší - a nudnější - lidé. A také ani ne čtyřicetiletí literáti už jsou "klasiky", s nimiž jsou v recenzích porovnáváni spisovatelé dvacetiletí. Že psal někdo už i před třiceti lety, není bráno v potaz - horizont se ztrácí...

To vše ukazuje, že se vnímání literatury čím dál víc blíží náhledu na popkulturu. Čím mladší autor či autorka, tím větší "senzace": Je jim dvacet, a už píší! Jedno už jak... Přitom lze na mnoha příkladech ukázat, že zatímco básníci mohou být na vrcholu tvůrčích sil již ve dvaceti letech, u prozaiků přicházívá až později, okolo čtyřicítky, výjimky jen potvrzují toto pravidlo.

A ještě jedna věc... U řady mladších autorů je v současnosti jejich próza silně pod vlivem rockové hudby - což je případ i Serhije Žadana, který vystupuje rovněž s kapelou Sobaky v kosmosi. Ale tito "rockoví" prozaici nejčastěji vytváří velmi lehce stravitelné texty, jinak řečeno to, pro co se vžila trefná nálepka literární pop. Alternativa se tak mění v konformitu. To jsou paradoxy...

Anarchy in the UKR

Serhij Žadan debutoval v polovině devadesátých let jako básník, v novém tisíciletí pak vydal romány Depeche Mode, Anarchy in the UKR, Hymna demokratické mládeže a Vorošylovhrad. Povídková kniha Big Mac (2003) je tedy jakýmsi mezistupněm mezi poezií a romány.

Osmička povídek pochází hlavně z období, kdy byl autor na studijním pobytu ve Vídni. Efektní není pouze samotné vyprávění, ale už názvy jednotlivých próz: Deset způsobů, jak zabít Johna Lennona, Výsostné vody její vany, Porno či Autoatlas Ukrajiny. V nejrozsáhlejším Balanescu Quartetu vypravěč říká: "Vlastně všechny tyhle historky ze života, které si dokážu vybavit a vyprávět, mají u mě podobu několika nepříliš rozdílných variant, kde se v každém případě kdosi v určitý moment objeví na nádraží."

Serhij Žadan se ve svých povídkách ráchá v tom, co se namanulo, co potkal cestou. Jak říká jedna z postav ve slavném snímku Romana Polanského Nůž ve vodě: "Jde se, aby se šlo." Ano, a taky: Píše se, aby se psalo. Autor se ale rovněž rád ráchá v sovětské historii, v dětství a dospívání na Ukrajině, odkud se mu na rozdíl od jiných, méně inteligentních a pud sebezáchovy postrádajících vrstevníků podařilo vyváznout - tedy přežít a nebýt alkoholikem ani chovancem ústavu pro duševně choré.

Samozřejmě, čtenáře při tom všem napadne, proč to všechno autor vytahuje - to nemá nic důležitějšího na srdci? Ale Serhij Žadan tyto pochybnosti na rozdíl od jiných mladých literátů převálcuje tónem svého vyprávění - něco na tom klukovi je, třeba to, že pobaveným pohledem "východňára" nahlíží fungující Západ.

Zbytečné rozhovory

"Někdy se mi zdá, že většinu času ztrácím zbytečnými rozhovory s lidmi, které nepotřebuji a kteří mě nezajímají. Věci se ne vždy zdají být nezbytné a události a činy odůvodněné," píše Serhij Žadan taktéž - ale co by u jiných znělo jako alibi vzhledem ke kvalitě povídek, je u ukrajinského prozaika zkrátka jen sebereflexe.

Povídková kniha Big Mac je tak přínosná nejen tím, že člověk - znovu - nahlédne, že není dobré ztrácet čas zbytečnými knihami od lidí, které nepotřebuje a které ho nezajímají. Ale i tím, že nahlédne, že rovněž v literárním popu je nutné přece jen rozlišovat. A Serhij Žadan si na rozdíl od mnohých jiných "easy šrajbrů" pozornost zaslouží. Ostatně, jeho kniha není nazvána podle globálního "dvouručáku", nýbrž podle jazzové skladby. To jsou paradoxy...