Joss Stone nemá v modrookém soulu konkurenci, Stewart z Eurythmics mu dodal zvuk

Přezdívka Aretha Joplin, kterou anglické zpěvačce Joss Stone kdysi přidělil její legendární americký kolega Smokey Robinson, je sice už notně omšelá, ale okamžitě vytane na mysli při prvním poslechu jejího nového alba LP1.

Pátá deska za osm let znovu potvrzuje, že na této planetě se v kategorii bílého neboli modrookého soulu jen těžko najde někdo lepší než ona. Ve svých čtyřiadvaceti má neuvěřitelnou energii, suverénně se pohybuje mezi kontraaltem a mezzosopránem a nečiní jí problém s gustem zpívat sladký soul stejně jako syrový rock.

Největším problémem její kariéry je fakt, že stejně dobrá byla už před osmi lety, kdy jí vyšlo první album. Tehdy, v šestnácti, byla považována za zázrak přírody, dnes už díky sobě samé tolik nepřekvapí.

Od debutu The Soul Session, který v roce 2003 natočila s floridskými soulovými veterány, jí sice přibylo zkušeností a rozšířil se stylový záběr, ale má tak výrazný projev, že při tempu "jedna deska za dva roky" hrozí velmi rychlé oposlouchání.

Joss Stone to řeší tím nejrozumnějším způsobem, když každé své album nechává realizovat jinak stylově zaměřenými producenty. Zatímco v první fázi své kariéry sázela na špičkové machry ze sedmdesátých let, později dávala přednost hypermoderní produkci neosoulové legendy Raphaela Saadiqa nebo metodě "co skladba, to jiný producent". Na LP1 udělala zásadní krok jiným směrem, když produkci svěřila bývalému členu Eurythmics Daveu Stewartovi.

Funky, blues i gospel

Stewart se už léta snaží vrátit na scénu s nějakou novou Annie Lennox a Joss Stone je zase natolik silná individualita, že se nenechá zatlačit do přihrádky, v níž je legendární Annie nenahraditelná. Stewart je navíc rocker a své si užil i jako písničkář po boku Boba Dylana a Toma Pettyho, což jsou rysy, jež nikdo z jeho předchůdců neměl.

Desce pomohlo i to, že oba protagonisté se s nahráváním nemazlili. Vznikla v Nashvillu za pouhých šest dní, čímž si udržela punc bezprostřední, skoro živé nahrávky.

LP1 je stylově pestrá kolekce písní. Najdeme na ní brilantní funky skladbu Karma, joplinovské blues Landlord, na němž se nepochybně podepsaly zkušenosti Joss Stone z její nedávné spolupráce s kytaristou Jeffem Beckem, i písně Newborn a Somehow, kde slyšíme kytarové riffy připomínající staré dobré časy Eurythmics.

Proti předchozím deskám zmizely hiphopové samply a samplované rhythm tracky, v nichž je jen těžké rozeznat basu od bicích. Občas sice přinášejí zajímavá zvuková kouzla, ale na opravdovou kapelu prostě nemají. Dave Stewart často sahá k akustické kytaře a je až neuvěřitelné, jak její prostý doprovod dokáže podtrhnout zpěvaččino čarování s hlasem.

I proto je zmíněný Landlord nejlepší písní, kterou zatím Joss Stone s Davem Stewartem natočili. Opravdové blues by ale mělo být víc špinavé a bolavé. To, co tak efektně předvádí Joss Stone, je jen jeho bezbolestná, někdo by řekl, že až high society podoba.

Dravá hudba

Obdiv si zaslouží i Newborn, kterou se deska otvírá. Na ní se ukazuje, co dovede dobrý producent - gospelová melodie vyjíždí z prostého doprovodu akustické kytary k exaltovaným refrénům, v nichž Joss Stone použije kdejaký trik starých soulových hvězd se suverenitou, nad níž stydne krev.

Joss Stone má dobře okoukané způsoby, jak mají klasické soulové skladby gradovat, a se slyšitelným potěšením to svým posluchačům předvádí. Někdy to možná přehání, takže působí až afektovaně. Ale slyšel někdo někdy zpívat Joea Cockera nebo Bonnie Tyler civilně?

LP1 není žádná objevná deska, ale když člověk touží po starém, poctivém muzikantství a miluje dravý bílý soul, určitě si užije první desky, již si Joss vydala ve vlastní gramofonové firmě Stone'd Records. A tím víc se bude těšit na výsledek projektu Super Heavy, který dávají dohromady Stone a Stewart s Mickem Jaggerem a Damianem Marleyem.