Film chytrý jako opice se nesnaží ohromit, kde jen může, a nenabízí víc, než musí

Dlouho očekávaný prequel k sáze, jejíž počátky se datují ke knize Pierra Boulla a stejnojmennému filmu Planeta opic z roku 1968, je nejnenápadnějším trhákem letošního filmového léta. A nejen toho letošního.

V době, kdy přinejmenším po celou jednu dekádu vznikají stále delší, dražší, překombinovanější a samoúčelnější snímky, představuje Zrození planety opic návrat přinejmenším do let devadesátých, kdy vysokorozpočtové blockbustery byly vystavěny na uměřenějších scénářích a jednodušších příbězích.

Vcelku nadšené přijetí v zahraničí jistě koresponduje i s faktem, že letošní prázdniny zatím nabízejí spíše rozčarování a Zrození tak představuje asi první velký film sezony, který se nesnaží ohromit, kde jen může, a nepokouší se nabízet několik filmů za cenu jednoho.

Prostý příběh o vědci a jeho snaze najít za každou cenu lék na léčbu Alzheimerovy choroby je vystavěn na půdorysu rodinného filmu a je napsaný téměř podle béčkových parametrů - se spoustou klišé, vcelku černobílých postav a několika nelogičností.

Jenže tématem číslo jedna tu také není společenská kritika ukotvená v postapokalyptickém světě, jako tomu bylo v předchozích snímcích, ale snaha o postižení procesu, během něhož dojde k přerodu z primitivního zvířete do formy života srovnatelné s lidskou.

Opičák Caesar vyráží do boje

Právě proto dávají smysl i všechny ty šablonovité lidské postavy, z nichž však žádná není v tradičním slova smyslu záporná, jen mají takové ty "obyčejné" lidské neduhy. Ale skutečným hrdinou tu také není starostlivý naivní badatel v podání Jamese Franca, kolem jehož rodiny se příběh zpočátku točí.

Jakmile se pozornost začne přesouvat na jejího nového člena, dorůstající šimpanzí mládě Caesara, obdařené díky novému léku inteligencí přesahující limity vlastního druhu, začne se pozvolna formovat zcela nová rodina. Od té chvíle je více prostoru věnováno opicím v útulku, pod velením Caesara utvářejícím nový typ komunity, a od toho momentu též začínají opičí "herci" překonávat lidi z hlediska lidskosti, potažmo hereckých výkonů.

Sympatie jsou na straně opic

Jen díky znalosti důsledků tohoto procesu začínáme jako diváci pociťovat patřičné napětí a do žánru rodinného filmu se prodírají prvky thrilleru a katastrofických filmů. Uměřená, přitom však nápaditá režie používá speciální efekty jen tam, kde je třeba, totiž k tomu, aby ukázala schopnosti nových opičích bytostí, především pak jejich ohromující možnosti pohybu ve volném prostoru a narůstající mimické projevy.

Sympatie se proto nevyhnutelně přesouvají na stranu opic. A neděje se tak proto, že toužíme po větším množství akčních scén plných poletujících opů, je to díky prostému faktu, že jsou oněch sympatií více hodny. A zasluhují si je svým chováním.

Za zvuků monumentální, nikoli však patetické hudby Petera Doyla prchají opice do lesů, aby započaly nadcházející vládu nového živočišného druhu na planetě. A pokud nemáme potřebu pochybovat o plytkosti společensko-politického poselství v pozadí, musíme jim fandit.

Zrození planety opic (cz trailer)